Andor.cz - Dračí doupě online

Jakkoliv se bráním a snažím se Sturgesovi vysmeknout nebo ho aspoň zdržet, veškeré snahy jsou k ničemu. Dál mne pevně drží a postrkuje před sebou, dokud se neocitneme v studené chodbě sanatoria. Klapnutí dveří jen zpečetí ten neodvratný osud, který mne čeká. „Ne, doktora Harta ne, toho… Toho druhého muže. Toho, který vám to tehdy přikázal,“ vyhrknu společně se zavrtěním hlavy navzdory upozornění, že bych měla mlčet. Upírám na Sturgese naléhavý pohled s takřka zatajeným dechem, když se po mých slovech zastaví a viditelně znejistí. Vzpomněl si snad? Doufám v tom, opravdu… Já… Jakkoliv se snažím si vše poskládat a přijít na to, tak žádné další záblesky ani prozření nepřichází. Topím se v tom a plácám, neschopná najít z té bažiny cestu ven.

Mé naděje vložené v ramenatého zřízence ovšem rázně utne hlas sestry. Ostrý tón jejího hlasu přiměje i mne sebou škubnou, i když z jiných důvodů. „Nejsme nepříčetná!“ uhradím se. „Sturgesi… Ne… Ne!“ vyjeknu, když stisk kolem mé paže opět zesílí a Sturges se mnou smýkne dopředu, aby mne přinutil rozejít se.

O cokoliv se snažím… Nestačí to. Není to dost. Ruce a ramena mne bolí, jak se dozorci vzpírám. Poznávám chodbu oddělení, kterou mne táhnou – a snad se i chvíli upínám k tomu, že pokud budeme pokračovat dál… Opět mineme ty dveře a možná… Jenže místo toho se naše malé procesí zastaví u dveří vedoucích patrně do sesterny, která je součástí tohohle oddělení.

Nadechnu se, rozhodnuta využít téhle poslední šance se Sturgesem promluvit, přesvědčit ho… Cokoliv!... Když se náhle ozve hlas doktora Bradforda vcházejícího na oddělení. Srdce mi poskočí. Nikdy jsem žádného doktora neviděla ve svém životě raději. Přešlápnu z nohy na nohu a zatěkám pohledem mezi jím a Sturgesem. Tentokrát jim do rozhovoru neskáču, snad jen visím na Bradfordovi očima více než bych měla. Jenže i přes veškeré jeho snahy, slovo doktora zde nemá žádnou váhu. Ne, jsou tu jen pravidla tohohle místa, kterými se ožene sestra.

Injekce v jejích rukách ses výhružně leskne a mne se svírá žaludek, jen ji vidím. Ztěžka polknu a… A pak jdou věci ráz na ráz.

Ani nevím, co jsem od Bradforda čekala, ale tohle rozhodně ne. Polekaně nadskočím, ze zvuku doprovázejícího ránu mne zamrazí. Sturges vykřikne a mne vlastně až opožděně dojde, že mne pustil. Strnule tam stojím a zírám na mladého doktora jehož okolí se opět zatetelí a prohne, podobna zrcadlu se zlatavými odlesky. Nechápu, co to znamená… Proč… Situace se během pár vteřin vyostří v hromadnou rvačku, zatímco se prostor kolem Bradforda chová čím dál podivněji.

Z toho zvláštní transu mne vytrhne až jeho vlastní křik. Utíkej. Hned, Del! Trhnu sebou. Ani nevím, jestli za to může ten příkaz nebo fakt, že v ten samý okamžik Sturges doktora uhodí. Srdce mi bije na poplach a myšlenky o sebe poplašeně klopýtají. „Ale… Kam?“ vyhrknu v první chvíli zmateně. Ovšem nestojím tam. Ne, už ne. Tohle je ta poslední šance, kterou mám.

Prudce se pohnu. Odskočím stranou. Pokusím se při tom vyrazit sestře z ruky stříkačku, ovšem nehodlám se s ní nijak prát nebo přetahovat. Namísto toho se rozeběhnu směrem ke dveřím vedoucím z oddělení tak rychle, jak to jen dokážu. Už… Už ani nevím, kdy jsem utíkala naposledy… Doopravdy utíkala… Nějaký čas to ovšem bude. Nevím, kolik času mi tímhle Bradford stihl koupit. A vlastně ani… K čemu. Nezvládnu to sama, nikdy si nedokážu na vše vzpomenout včas. Dá se vůbec na místě jako tohle schovat? Dá se z něj vůbec utéci?

Běžím ke dveřím vedoucím z oddělení. Ještě před chvíli jimi vcházel dovnitř Bradford, měly by tak být odemčené. Jenže… Kam pak dál? Nevím, já prostě… Možná… Možná jsem vážně šílená. Hlavou mi prokmitne ta krátká vzpomínka na to jediné místo, co jsem zde poznala. Na dveře, za nimiž se musí ukrývat schody vedoucí do vlhkého podzemí, kde to páchne plísní a zoufalstvím. Něčemu ve mne se tam nechce, opravdu… Ale… Je to jediné vodítko, co mám. Jediný způsob, jak vyvolat další… Záblesky…

Jsou to tak právě ty dveře, které jsou mým cílem. Odsud… Stejně neuteču. Ne. Musím… Prostě jen musím...

... hlouběji.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Nic z toho není opravdové. Nemůže být. Ty věci, které se kolem tebe dějí, se v reálném světě nemohou stát. Má to jen dvě vysvětlení. Buďto je to celé nějaká šílená noční můra nebo sem skutečně patříš. Blázníš.

Dozorce tě táhne v doprovodu sestry z nádvoří, zatímco se mu bráníš. Znáš jej. Musí si přeci vzpomenout! Do tvého hlasu prosakuje naléhavost, díky které sem tam přeskočí, ale nezastavuješ. Ovšem stejně tak ani Sturges, který s tebou projde dovnitř sanatoria a sestra za vámi zavře dveře na sněhem poprášený dvůr a táhne tě dál.

„Měla byste šetřit dech.“ Zamručí Sturges, který se však přeci jen zarazí, když zmíníš toho muže. „Co? O kom mluvíte? Myslíte… doktora Harta?“ Zaváhá natolik, že zastaví a na chvíli působí zmateně. Skoro jako kdyby sám nevěděl.

V hlavě se ti skládají střípky skládačky jeden ke druhému, avšak stále ti jich ještě několik chybí. Stále kroužíš kolem toho podstatného, avšak nemůžeš se k tomu dostat. Jako můra narážející do skla lampy, které ji jako jediné drží od toho, aby shořela v plamenech.

„Ale no tak, Sturgesi? Co tam stojíte? Potřebujeme dojít jen tady k sesterně. Neposlouchejte ji. Je nepříčetná. Potřebuje jen dostat dostatečně tlumící léky.“ Ozve se od sestry ostrým tónem, po kterém sebou Sturges trhne, jako kdyby schytal ránu bičem.

„Ehh, jistě… jistě. Rozumím.“ Hlesne poněkud zakoktaně a jeho stisk opět zesílí.

Snažíš se v rychlosti dostat k tomu všemu. Na dno té králičí nory, avšak nedaří se ti to. Nemáš dostatek času. Táhnou tě chodbou a blížíte se ke vstupu na oddělení, za jehož dveřmi je ta chodba vedoucí sem přímo od vchodu. Ta s těmi dveřmi do sklepení, které ti už tehdy přišly povědomé. Avšak neprojde ven a kolem nich. Ne, místo toho sestra zastaví u jiných dveří ještě v této části chodby, které nejspíše budou patřit místu, kde tráví svůj čas v práci sestry.

„Počkejte tady s ní. Nepotřebuji, aby mi tam cokoliv vevnitř rozbila.“ Zastaví sestra Sturgese na chodbě, který jen souhlasně kývne, než žena zmizí za dveřmi.

…

„Co se to tady děje?“ Ozve se náhle známý hlas a ve vchodových dveřích na oddělení zahlédneš tvář doktora Bradforda, který jimi zrovna prošel.

„Nemusíte si dělat starosti pane doktore. Jen menší záchvat. Nic víc. Sestra už šla pro léky.“ Odpoví mu Sturges, ale Bradford se tím nenechá ukolébat. Zvláště ne, když tam vidí tebe.

„Hmm, skutečně? Nemyslím, že je to nutné. Určitě nešlo o nic tak vážného.“ Zamračí se a udělá krok k vám a svět kolem něj se před tvýma očima opět tak zvláštně zavlní.

„Co…? Pane doktore?“ Otevřou se náhle dveře sesterny, ve kterých se zastaví sestra s injekcí připravenou v ruce.

„Sestro? Můžete mi to vysvětlit? Došlo k nějakému incidentu?“ Pokračuje doktor Bradford, zatímco pokračuje pomalými kroky k tobě a Sturgesovi.

„Ne… Ne, nic vám teď nebudu vysvětlovat! Ta žena musí být uklidněná! Na vysvětlování bude čas potom.“ Oboří se na něj zcela nečekaně sestra, která jen výhrůžně přimhouří oči do úzkých štěrbin. „Taková jsou pravidla. To vám přeci musí být jasné.“ Dodá skoro až podezřívavě.

„Jistě, jistě… Jasné. Pravidla. Tomu rozumím. Všemu rozumím. Jen…“ A posledním krokem zruší mladý lékař vzdálenost mezi vámi a pak jedním nečekaným pohybem prostě a jednoduše vrazí pěstí Sturgesovi. Máš pocit, že jsi zaslechla tichý zvuk křupnuté kosti, než se chodbou ozve dozorcův výkřik protknutý bolestí i překvapením. Kolem doktora Bradforda se opět povážlivě prohne svět kolem, zatímco Sturgese chytí za paži, do které jej praští tak, že jeho sevření povolí a pustí tě.

„Ty…?!“ Zachraptí poněkud nosově Sturges, který na nic nečeká a vrhne se na mladého lékaře, zatímco se k vašemu chumlu vrhá i sestra s výhrůžně zvednutou injekční stříkačkou. „Nechte toho!“

„…Utíkej!“ Ohlédne se na tebe černovlasý muž. „Hned, Del!“ Sám hned na to schytá s heknutím ránu do žaludku od Sturgese, ale viditelně to lékaře nerozhodí natolik, aby mu to nezvládl vrátit. Jen ten svět kolem něj se čím dál více podivně vlní a občas ti přijde, že postava doktora Bradforda postrádá ostré kontury. Přesto… Nikdo tě nedrží a hlavu máš čistou. Alespoň pro teď.

Vera De Lacey

Ticho, které se v předsíni jídelny rozléhá kolem by za jiných okolností bylo snad i lákavé. V tomto živém domě bylo málokdy ticho. Ale teď je to přinejmenším něco hodného zamyšlení. Přesto se nezdá, že by bylo něco jinak než jindy.

„Hmm, ne, neříkala.“ Pokrčí rameny Charlotta, která také viditelně netuší. Avšak nějaké znepokojení bys u ní hledala těžko. Ne, ona nikdy nezažila ty horší chvíle. Ty momenty, kdy se věci zkomplikují tak, že pak teče krev. Pro tebe je to naopak podezřelé.

Natáhneš se po klice a opřeš se do dveří.

Otevře se ti pohled na jídelnu vašeho sídla. Ne, není tak prostorná jako ty, které si pamatuješ z Nového Jeruzaléma, avšak je na ní vidět, že si dala mamá záležet na tom, aby byla jedním z nejreprezentativnějších míst domu. Ostatně, kde jinde jste se všichni sešli při vévodových návštěvách než právě zde. U společných večeří, na kterých mamá vždy trvala.

Židle mají nová čalounění, dokonce i lustr sem nechala přesunout z hlavního salónku. Na komodách je pár kousků drobného ozdobného porcelánu. Ručně malované porcelánové sošky, ozdobné vázy a pár jiných podobných dekorací. Na prostřeném stole pak stojí dvojice masivních zlacených svícnů, na kterých už hoří zapálené dlouhé svíce na znamení, že je vše nachystáno.

Místnost se zdá na první pohled prázdná, než…

„Eh, ehm…“ Ozve se z opačné strany místnosti a ty tam zahlédneš mamá, která si tě se sestrou měří hodnotícím pohledem, jen co vejdete do jídelny. Na rozdíl od tebe je oblečená do tmavých barev a vlasy má vyčesané do nabíraného účesu. Tohle jistě také muselo zabrat nějaký čas.

Neujde ti to, jak po tvých šatech značně moderního a uvolněného střihu sklouznou její oči… A jedno obočí poskočí nahoru, než jen beze slov o něco sekne rty zvýrazněné tmavou růží.

„No, jsem ráda, že jste tu na čas. Dochvilnost je základ.“ Řekne namísto nějakých výtek a udělá krok k vám.

„Charlotto, zlatíčko, mohla bys prosím zajít za Agnes a zjistit, kde jsou s tím aperitivem? Už měl být dávno nalitý ve sklenkách.“ Stočí se její pohled kamsi za tebe, zcela nepochybně ke tvé sestře, která ani pořádně nevstoupila do místnosti.

„Ale jistě… mamá.“ Kývne Lottie hlavou a vlastně velmi ochotně odejde z místnosti, ve které je poněkud napjatá atmosféra, jak jste tu pouze vy tři. Tedy… teď už dvě. Tiché klapnutí dveří jasně naznačí, že už je vás o jednu méně.

„Tohle je hmm, dost zvláštní model.“ Poznamená mamá, když k tobě dojde a opět si prohlédne tvé šaty. „To je něco z cest? A máš pod tím vůbec korzet?“ Dotkne se tvého boku, jako kdyby se chtěla přesvědčit sama. Je pravda, že jsi tehdy šaty do Sedmikrásky navrhovala skutečně jako ty volnější. Nemluvě o tom, že ve Zlatém městě, kterým byly inspirované, žádné korzety ani neznali. Papír snesl vše, ale krejčí se viditelně držel tvého návrhu až do posledního detailu. To, jak odvážné něco takového bylo nosit, byla pak věc druhá.

„Hmm, počítám, že vévodu tohle nakonec tak nepobouří, že?“ Poznamená mnohoznačně, jen tak mezi řečí, než od tebe opět odstoupí, aby srovnala pár kousků příborů na stole. „Jaký byl den, Vero? Počítám, že jste se s naší váženou návštěvou dobře bavili?“ Zeptá se tě, aniž by na tebe pohlédla a posune dezertní stříbrnou lžičku do správné polohy.

♫♪♪♫

Sestra při pohledu na pánské sako přehozené přes mé ramena působí až zvláštně rozrušeně. A já tentokrát už tuším proč, porušuji pravidla tohohle místa. Měním ho odrazy vzpomínek, které se mi vrací a vytváří v tomhle vězení praskliny. Vžene mi to do žil novou sílu i odhodlání se sestře postavit. Nemá pochopení pro ten nový kousek oblečení ani odpověď, co ode mne dostane. Přesto se jí nenechám odradit a už vůbec ne zastrašit. To sako jí zkrátka nedám. Jeden z knoflíků v odpověď na naše přetahování odskočí a dopadne s cinknutím na zem. Na okamžik to přitáhne můj pohled a sestra toho okamžitě využije, aby přivolala dozorce.

Toho samého, který doprovázel ředitele Harta a na pokyn Meeksové mne vlekl chodbami do cely. Krátce natočím tvář jeho směrem, tak akorát včas, abych spatřila ramenatou siluetu Sturgese jak se rychle blíží skrze dav chovanek postávajících kolem. Sturgese, jehož…

… hlas ke mne doléhá jen z velké dálky i blízka zároveň. Na okamžik mám pocit jako bych rozhovor těch dvou mužů slyšela skrze neviditelnou bublinu. Vše kolem mne se rozpíjí do černých kol, mlží se a ztrácí. Přesto vnímám nejistotu ve Sturgesově hlase, když se snaží slabě oponovat příkazu, který dostal. I nevoli, s jakou bez dalšího odporu nakonec poslechne… A pak se svět s trhnutím opět pohne a já… Já vím, že…

… Sturgese znám! Není to jen tak nějaký dozorce, stejně jako Sarah nebyla jen obyčejnou pacientkou. Na tomhle místě náhody neexistují, ne, a tak ani hlavní role nebyly náhodně obsazeny. Meeksová. Sofie. Doktor Bradford. Sturges. Ovšem… Kdo byl ten druhý muž? Snažím se přiřadit si k druhému hlasu tvář či jméno nebo aspoň… Pocit… Ale… Svraštím obočí a zachmuřím se. Nejde to, mám problém si i zpětně vybavit, zda ten hlas patřil ženě nebo muži… Ne, muži… Pane… Ano, musel patřit muži. Proč… Zůstává jen ozvěna vědomí, že byl důležitý. Musel být důležitý…

Ovšem ani hrozba blížícího se Sturgese mne nezastraší. Namísto toho vykřiknu ta smělá slova. Není to skutečné! A já odmítám hrát hru na to, že ano. Už se nebudu podřizovat zdejším pravidlům, která mají za úkol jediné – udržet mne tu a zadupat do téhle bdělé noční můry. Můj hlas se odrazí od stěn nádvoří, ovšem nevrátí se s ozvěnou zpátky. Namísto toho vše pohltí to nehybné stojaté ticho. Doslova. S očima rozevřenýma dokořán sleduji, jak se vše zastaví. Obraz se zadrhne, zatímco pohledy všech kolem směřují ke mně.

„Jak je dnes vše podivné… Zajímalo by mě, jestli jsem se i já v noci změnila. Nech mě přemýšlet! Byla jsem stejná jako předešlého dne, když jsem dnes ráno vstala? Skoro si myslím, že si vzpomínám na pocit, že jsem byla trochu jiná. Ale pokud nejsem stejná, další otázka zní: ‚Kdo vlastně jsem?'

Ah, to je velká hádanka!“ zvolala Alenka a pousmála se.

Čas se na okamžik natáhne a pak zase zrychlí. Vločky visící nehybně ve vzduchu už zase padají k zemi, ačkoliv nikdo další se nepohne. Ne, jen na mě pořád zírají. Nadechnu se, odhodlaná uštědřit tomuhle vězení další z prasklin, co bude muset pracně hojit. Jenže sestra stojící jen kousek opodál mne předběhne. A ze slov, co mi uštědří místo políčku mrazí. Potřebujete silnější medikaci. Čekala jsem to? Měla jsem, tohle je jediný způsob, jak mne dokáží držet pod kontrolou.

„Jediné, čemu jsem nebezpečná, je tohle místo. A vy to víte! Není to opravdové, nic z toho není skutečné. To nejsou žádné bludy, ale…!“ přeruší mne sestřino zavřísknutí na dozorce.

V další chvíli mne i přes moji snahu uskočit ruce, kterou se po mne natahuje, chytí silně za paži a přidrží mne na místě. Snažím se ho odstrčit, vysmeknout se mu, cokoliv!... Ale marně. Vzápětí mne ovane chladný vzduch, jak mi sestra serve sako z ramen. Žaludek se mi bolestivě stáhne a na jazyku ucítím pachuť žluči. „Nikdy… Nikdy!... NIKDY!“ doléhá na mne s ozvěnou ze všech stran. Není to varování, ale slib. Příslib doživotí strávenému bez vůle v tom černobílém světě bez barev a pocitů. Ztěžka polknu, to už mne ovšem Sturges začne vláčet ke vchodu do budovy.

Vyprovází nás jen němé pohledy vše ostatních. Kulisy s herci, co zapomněli hrát. „Tohle není skutečný Greenhill. Nic tady není opravdové!“ zopakuji nahlas. Čas se mi krátí a já to moc dobře vím. Nikdy. Sturges mne drží příliš pevně na to, abych se dokázala osvobodit, trhavými pohyby mne postrkuje hrubě před sebou bez ohledu na to, jak moc se bráním. Přesto se má pozornost k němu náhle stočí ze zcela jiných důvodů.

„Pokud nevíte, kam jdete, dostanete se tam jakoukoli cestou.“

„Ale vy… Vy jste skutečný, Sturgesi. Znali jsme se. Známe se. Nesouhlasil jste, nelíbilo se vám… Co po vás chtěli, abyste mi udělal. Nechtěl jste mě odvézt do toho pokoje. Věděl jste, že to není správné,“ promluvím na něj naléhavě, zatímco se v duchu snažím soustředit na ten záblesk. „A víte, že stejně tak není správné mne tu držet,“ pokračuji dál. Nic jiného mi nezbývá. Jakmile dostanu ty léky…

„Proč jsem doopravdy tady? Proč… Kdo mě tu drží, Sturgesi? Ten… Ten muž, co vám rozkázal mne odvést do toho pokoje?“ mluvím nahlas dál a dál. Snad v tu chvíli promlouvám více k sobě než ke zřízenci, jak se zoufale snažím najít z tohohle všeho cestu ven. „…Ten muž ti vzal tolik, zabil Karema a další… V mém domě! Slibuji ti, že ho najdu Del a postarám se o to, aby ti už nikdy neublížil. Zaplatí za to, co provedl…“ Vybaví se mi záblesk, odhodlaný hlas Alexandera. „Já… Chci, abychom ho našli spolu. Musím u toho být. Vidět ho. Dluží mi mnohem víc, než si myslíš…“ přeříkávám si i svoji odpověď.

Snad se u v tu chvíli zapomenu tak srdnatě snažit vzpouzet a zdržovat, na kolik se to vše snažím dát dohromady bez ohledu na to, jak moc si u toho pořežu prsty o proklouzávající vzpomínky. Číslo pokoje stejné jako lesknoucí se dražební tabulka. Nevím, jak to souvisí, ale… Musela být důležitá, pamatuji si… Ten vztek, jak ji pouštím a… Sofie mne zavedla k panu Penfieldovi, který z mého života udělal pochybný román, který… Proč mne to ve skutečnosti tak moc rozčílilo? Proč… A k Angele, která se dostala do míst, kam neměla… Dveře vedle vchodu na oddělení vedoucí do sklepení… Ten pokoj? Ten pokoj… Co když… A Noah? Noah mne zavedl do zasněženého lesa… Pušky… A pak masky a šaty na ten ples. Ples v Jeruzalémské opeře, kde byl i On. Alexander! Alexander slibující, že mne ochrání před tím mužem… Co mi tak moc ublížil… Před mužem, co nebyl zcela jistě můj manžel.

Proto jsem tady? Kvůli tomu muži. Proč by se mi jinak ze všech věcí vrátily zrovna tyhle útržky? Upínám se k tomu. Přehrávám si vše, co se dosud stalo v hlavě a snažím se tomu dát nějaký smysl. Avšak… Ať mě tu drží kdokoliv… Zaplatí za to. Protože stejně jako Alenka, i já se z té králičí nory vydrápu ven.

Probudím se z toho.

To slovo se mi náhle vynoří z mysli a na okamžik se ve mne zasekne na kolik mi to zní… Povědomě a… Správně. Jako by znamenalo mnohem, mnohem více.

„Probudím se,“ zopakuji nahlas, takřka vzdorovitě.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Stejně rychle, jako tě zahltily obrazy a vize spojené s místem a životem daleko odtud, je vše zase hned na to pryč. Sestra vypadá z tvého nového kousku oblečení více než nesvá, skoro až vyděšená. Zvláštní reakce na takový malý kousek oblečení. Nebo je za tím snad něco víc?

Ale tvé myšlenky se stále stáčí zpátky. K tomu, co jsi viděla. K tomu jménu, které se ti odhalilo a které k němu pasovalo. Ano, bylo jeho, o tom nebylo nejmenší pochyb.

„Co to plácáte?!“ Oboří se na tebe sestra, když se ještě částečně zasněně vrátíš k tomu, co jsi před chvíli zažila. „Alexander? Opera? Vy jste…“ Blázen? To snad chtěla říct? No, kde jinde by na to bylo lepší místo. I sestra se nad svými slovy v ten moment zarazí, ale pak o to s větší razancí zatáhne za sako, které máš stále na sobě, a kterého se nechceš ani za nic vzdát. Ty se však nenecháš o něj připravit a sestra jen rozzuřeně zafuní, když se o něj začnete doslova přetahovat.

„No…Tak… Pusťte… TO!!!“

*Cink*

Odskočí náhle od saka jeden ze zlatých knoflíčků, který se odkutálí kousek po vás po sněhem poprášeném dláždění. „Pane Sturgesi! Potřebuji vaši pomoc! Hned!“ Křikne sestra přetahující se s tebou o sako a ty si můžeš všimnout, že kromě stále větší pozornosti, kterou vaše extempore=ore vyvolává, se k vám začne blížit i další postava ramenatého dozorce.

„Sturgesi, odvezte ji do jejího pokoje. Můžete ji tam vzít tady na lehátku. Myslím, že ta chvíli nikam nepůjde.“

„Jen takto, pane? Do toho pokoje? Nemyslíte, že by bylo lepší ji umístit do toho předchozího? V tomhle stavu…“

„Ale, nepřehánějte. Však se z toho dostane. Zas tak hrozné, jak se tváří, to není. Nikdo vás tu navíc neplatí od přemýšlení Sturgesi. Dělejte, co říkám.“

„… Dobře.“

Vkrade se ti do hlavy dvojice hlasů z nichž, jeden poněkud ochraptěle bručivý patří zcela jistě blížícímu se dozorci a ten druhý… Komu přesně patří? Když se na to celé zaměříš, je to jako kdyby ses snažila udržet v ruce kluzkého úhoře. Najednou je těžké se na to soustředit, přesto… Ten člověk… nejspíše muž, musel být důležitý. Ty emoce, které s sebou nese cítíš i teď, přestože je to jen jejich slabá ozvěna.

Ale i přes to vše se nenecháš zastavit. Nic z toho koneckonců není skutečné. Nic! A když to vykřikneš…

„…“

„…“

„…“

Kolem se rozhostí naprosté ticho. Všichni utichnou a zastaví se uprostřed pohybu. Sestry, dozorci i ostatní chovanky. Skoro jako i kdyby se vločky snášející se z nebe na moment zadrhly v pohybu, než se po pád úderech srdce zase rozpohybují. A němé tváře všech se otočí na tebe. Naprosto všech. Lidé stojící na nádvoří na tebe hledí s očima vytřeštěnýma dokořán v jinak nehybných maskách. A čas se natáhne…

Je to nakonec právě sestra stojící u tebe, která se z toho transu, nebo cokoliv to bylo, probere jako první. Zamrká a očima na tebe zaostří.

„Je mi to jasné…“ Přimhouří oči do úzkých štěrbin. „Potřebujete medikaci. Silnější medikaci než jste měla včera. Jste… nebezpečná. Svému okolí i sama sobě!“ Přijde okamžitě s diagnózou, kterou by někdo jako on neměl ani stanovovat, alespoň ne bez řádné konzultace s lékaři, ale… Ale víš, že tady se dle takovýchto pravidel nehraje.

„Sturgesi! Hněte sebou! Dělejte, co říkám!“ Zavřískne až jí hlas přeskočí směrem k dozorci, kterého to viditelně také probere, a tak vykročí k tobě, aby tě chytil za paži.

„Dejte sem ten hadr!“ Strhne ti sestra konečně z ramen Alexanderovo sako, když už se nemůžeš bránit a v očích se jí vítězoslavně zableskne. Není to pěkný pohled. „Půjdeme vám pro ty léky. Po tomhle už vás nebude muset nic z těch vašich bludů trápit. Nikdy!“ Odfrkne si sestra a kývne na Sturgese, který tě pevně chytí a postrčí před sebou, než společně vykročíte k vchodu do budovy.

Ostatní němé tváře se jen pomalu k vám natáčejí, aniž by kdokoliv další promluvil. Všichni vypadají skoro jako prosté sochy. Manekýny. A pokud sestra mluvila pravdu, tvůj čas se povážlivě krátí.

Ponurým nádvořím se s příchodem kočky ohrožující rozrušenou sestru Dorothy a sněhových vloček kroužících vzduchem navzdory jasné obloze rozlije uvolněná atmosféra. Takřka radostná. Ze všech stran ke mne doléhají veselé hlasy i smích, který jen dokresluje vysoký hlas Dorothy a ostatních zaměstnanců sanatoria snažících se odchytit pobíhající kočku. Skryji se do chaosu kolem, aniž bych se do něj zapojila. Ne, myšlenkami jsem někde zcela jinde, nechávám se unášet tou známou vůní vstříc klikaté cestičce napříč vlastními rozbitými vzpomínkami.

„Já? Jsem jako smrt, beru všechno.“

Představuji si malý orchestr, hudbu uzamčenou v tří čtvrtečním taktu s důrazem na první dobu, která udává rytmus tanečním krokům párů kroužících jedním ze sálů Jeruzalémské opery… Najednou mi už nepřipadá zvláštní, že se můj první rozhovor se Sarah stočil právě tímto směrem. K opeře. Musela… Muselo se tam stát něco důležitého v mém životě. Něco hodně důležitého. Cítím to, zatímco se podobna Alence vydávám po té cestě vedoucí mezi vločkami padajícího sněhu, oděná v černých šatech, které mi přinesl Noah... V šatech, které bych si v tomhle životě netroufla vybrat, i když bych si přála být statečnější… V uších mi zní hudba provázející ten večer, waltz a zvuk vířících sukní protkaný cinkotem skleniček se šampaňským.

Jedna z vloček přitáhne moji pozornost a zlatě se zaleskne. V dalším okamžiku se zasekne v prostoru a vykvete na klopě černého saka gentlemana stojícího přímo přede mnou. Sleduji ho s pocitem bázně i zvědavosti, snad i s trochou rozhořčení podbarvenou chutí Ruinart-Duchêne ulpívající na jazyku. Není to On, ale přesto tuším, že je důležitý… A to nejen pro mne, a zároveň právě pro mne především.

"Hledat, když jsme sami ztraceni, nezní to pošetile?"

Navzdory mým nejistým krokům se neseme sálem společně s dalšími dvojicemi. Tančíme a já si díky němu připadám tak lehce. Svět se v otočkách rozpíjí a nabírá pevných kontur společně s rozhovorem, který spolu vedeme. Ah… Ano, byl tím jediným, se kterým jsem v ten večer tančila. Sám lord Farnham, předseda Rady… A zároveň někdo, kdo byl ve skutečnosti mnohem… Mnohem více než jen Edricem Farnhamem… Cítím se s ním bezpečně. Sálá z něj pocit domova, co mi tak moc chyběl.

„Od mého Probuzení není nic jednoduché. Možná nejsou komplikované časy. Ale my.“

A pak se s další otočkou svět náhle zastaví a hudba zeslábne. Srdce mi buší a není to jen Jeho blízkostí. Pohledem zavadím o černozlaté sako i o jeho rudé prameny vlasů spadajících přes ramena. Najednou si připadám tak nepatřičně a zároveň… Jenže tohle je drama o třech hercích. Ostrý hlas ženy plný výčitek a pohrdání se do mne zakusuje a jen přiživuje moje vlastní rozhořčení i zlost doutnající pod všemi těmi rozpaky. Je to osobní, i když by nemělo. A já… Přeji si, aby bylo ticho. Abych žádné z těch obvinění nemusela poslouchat. Pootevřu rty a…

„Au!“ vyjeknu polekaně, když se mnou jedna ze sester trhne. Zavrávorám a zmateně zatěkám pohledem kolem sebe. Pryč je honosné mramorové schodiště opery, šaty, hudba i… Alexander. Jmenoval se Alexander. To poznání mi rozevře oči dokořán, snad v tu chvíli sestru ani nevnímám stejně jako vše kolem. „Alexander,“ zašeptám tiše, „Alex,“ zopakuji ve snaze sáhnout po dalším střípku. Přivolat ho zpátky. Cítit zase horkost vzlínající pod kůží.

Zamrkám, když mi do toho opět neurvale vstoupí sestra a okřikne mne. Jakkoliv opera zmizela, tak sako mám stále přehozené přes zkřehlá ramena. Ostatní pacientky až na dvě výjimky už zase poslušně stojí na svých místech a kočka je pryč.

„Dal mi ho Alexander. Na balkonku opery, aby mi nebyla zima,“ odpovím jí tichým, leč pevným hlasem. Snad to neříkám ani tak jí jako sobě. Protože se to stalo – skutečně se to stalo. Cítím se šťastně, když si vybavím tu chvíli, jak tam společně stojíme. Když mnou ovšem sestra vzápětí hrubě škubne, aby mi sako prostě servala z ramen, oženu se po její ruce a rychle od ní ustoupím. „Nesahejte na mě!“ Na okamžik si připadám stejně, jako když na mě ječela Alyia, jako…

…zahnaná do rohu. Opět. Dostala jsem se něj vůbec někdy? Jako bych nebyla ničím víc než zvířetem v kleci, čekajícím, kdo další vrazí mezi mříže bidlo, aby si praštil.

Mimoděk si přitáhnu sako blíže k tělu. Příčí se mi, že bych ho měla odevzdat. Je pořád cítit jako on, možná kdybych ho mohla mít ještě chvíli… Ale chvíli nedostanu, teď už ne. „Proč? Protože to je proti pravidlům tohoto místa?“ obořím se na sestru. „Není to skutečné. Tohle místa. Vy. To sako. Nic z toho není skutečné,“ jakkoliv zpočátku mumlám, tak s posledními slovy zvednu hlas a rozhlédnu se po ostatních. Srdce mi buší. Dělám hloupost?

„Proč jsem doopravdy tady?!“ vypálím na ni bez varování, dokud se tváří aspoň trochu zaskočeně. Není to kvůli tomu, že jsem se pokusila otrávit manžela. Vlastně… Už ani nevěřím tomu, že bych to udělala. Ne. Ne, tohle bych já nikdy nedokázala. Není to důvod, proč jsem tady. Něco mě tady drží proti mé vůli, v místě jako vystřiženém z mých nočních můr… A bojí se to, že bych se mohla dostat ven. Proto včera ty léky. Proto Dorothy. Proto ta zatracená pravidla.

„Ne!“

Delilah Blair Flanagan

Stojíš na nádvoří, na které se pomalu snáší další a další vločky, které se vzaly bůh ví odkud. Tančí ve vzduchu a ostatní chovanky je chytají do rukou, na jazyk, pobíhají pod nimi a jiné se naopak smějí pokusům místního personálu odchytit tu toulavou kočku, která se tu vzala kdo ví odkud. Skoro jako kdyby ti najednou ten svět kolem nevěnoval nejmenší pozornost. Snad poprvé, od tvého pobytu zde. Nikdo na tebe přísně nehledí ani nehlídá, kdy uděláš nějakou nepřístojnost. Chaos, který kolem nastal, tak dokonale zakryje i tebe, která si podržíš u těla to pánské sako se známou vůní, která zadrnká na pár povědomých strun. Kořeněná vůně, která je zvláštním způsobem exotická, je tak jako tenká nit natažená bludištěm, po které se můžeš vydat.

♬♬♬♬♬

Ano, opera. Ano… ten večer. Skoro jako kdyby se ti v hlavě rozezněly táhlé tóny smyčců. Nejdříve potichu a pak stále více a více hlasitěji. Naopak okolní zvuky utichají, zatímco je přehluší tóny orchestru, který vás doprovázel toho osudného večera…

„Víte, někdy lidem ke spokojenosti stačí alespoň odraz pravdy, aby přestali pátrat.“

A jedna z kroužících vloček najednou nabere zlatou barvu… a ty hledíš na zlatý šperk v podobě vločky na klopě vysokého muže se světlými, skoro až bílými vlasy stojícího před tebou.

„Před pár momenty jste vypadala, že jste viděla ducha. Možná nejsem ten, koho tu nakonec hledáte. Přesto… Poctila byste mě tancem? Alespoň na těch pár okamžiků, než nás minulost zase dožene.“

Ano, tančila jsi. S mužem, který tohle celé pořádal. S někým, kdo vládl celému městu… už dlouho. Vedl tě tanečním parketem s jistotou i přestože jsi nebyla zkušenou tanečnicí. Lidé se kolem vás míhali a svět se v otočkách rozpíjel do záblesků barev a zlaté.

„Čekal jsem na vás skutečně dlouho. Je mi líto, že vaše cesta sem nebyla jednoduchá. Opravdu…Žijeme bohužel v komplikovaných časech.“

Přesto… Ne, nebyl to on. Ta vůně je jiná. A stejně jako před chvílí tě i tentokrát ta tenká nit vezme jinam. K někomu jinému. A scéna se náhle změní. Schody s mramorovým zábradlím. Tlumený zvuk orchestru, který sem doléhá jakoby z velké dálky. Ale jinak ticho a… ti dva.

„Já… omlouvám se. Můžeš stát? … Tohle bylo nečekané. Dost nečekané. Jsi v pořádku?“

Cítíš tu vůni koření jen kousek od tebe, zatímco se nad tebou sklání. Černo zlaté sako, po kterém spadá pár pramenů dlouhých rudých vlasů. Nejste tu ale sami.

„Nemusíš mi nic vysvětlovat, Alexandře. Evidentně máš jiné, důležitější starosti. A vy… Vy máte tedy drzost se tu po třech měsících jen tak vynořit a přijít za ním. Po tom… Po tom všem, co jste způsobila! Viditelně jste se neměla tak zle, jak jsme čekali. Rozhodně vypadáte na zesnulou dobře. A ty šaty… Našla jste si jiného sponzora?“

„Alyio?! A dost!“

„Ne, Alexandře. Copak to nevidíš? Zase s tebou manipulují! Ta žena nenosí nic než smůlu. Tohle není šťastné setkání, ale předzvěst neštěstí. Je to špatné znamení.“

„… Nestůjte tu a…“

Najednou vše zmizí a ty jsi opět zpátky. Cítíš, jak s tebou někdo trhnul, přesněji jedna ze sester.

„Co to máte? Kde jste to vzala?!“ Prosákne jí do hlasu snadno rozpoznatelný vztek a… šok? Nejistota? Zatímco hledí na černo zlaté sako na tvých ramenou, které je opravdu… skutečné.

„Dejte to sem!“ Trhne s tebou ve snaze ti jej servat z ramen a prostě ti jej zabavit. Ty se konečně můžeš rozhlédnout kolem. Sníh se ještě stále snáší, ale nejspíš si tu musela chvíli stát, protože se sestrám už viditelně povedlo zbavit se té kočky, ať už jakkoliv a také trochu zklidnit emoce ve vašem menším davu. Ženy už zase stojí na svých místech, některé klopí hlavu k zemi, několik se jich drží za tváře a dvě protestující dozorci zrovna táhnou pryč.

„Nebudu to říkat dvakrát!“

Vera De Lacey

Zrzavé prameny vlasů ti klouzají skrz prsty, zatímco se snažíš si z hlavy vybavit, jak přesně se má který z nich překládat přes druhý. Nakonec to však není až tak těžké, jak ses původně bála a nebo si jen podcenila svou paměť? Netrvá to totiž nakonec až tak dlouho, než se ti podaří na Charlottině hlavě vykouzlit vskutku poměrně úhledný účes, který dá jejím vlasům konečně zase upravený vzhled. Alespoň na chvíli.

„V Benátkách říkáš? Hmm, hmm.“ Natáčí Lottie hlavu před zrcadlem ze strany na stranu ve snaze si tvůj výtvor řádně prohlédnout. „Tedy, tohle mě pak budeš muset později naučit. Tedy… není to až tak pohodlné, jako mít rozpuštěné vlasy, ale myslím, že mamá dnes už moc takových věcí nevydýchá.“ Pohlédne na sebe do zrcadla a spokojeně se usměje. „Je to pěkné.“ Chytí tě krátce za ruku, kterou jí obejmeš kolem ramen, zatímco se usmíváte na své odrazy v zrcadle. Tyhle malé rodinné momenty umějí dávat zapomenout na stav současného světa a plíživou hrozbu na obzoru. Najednou je totiž vše zase jako vždy. V pořádku. Alespoň pro teď.

„Hmm, četla jsem jedno pojednání o přežití druhů, ale… Ale pak jsem si půjčila něco jiného. Tedy není to Penfield, ale prý se také jedná o novinku. Řekla bych, že ten člověk odstartoval novou vlnu podobných románů. Což… nakonec není až tak zlé.“ Nakrčí rty s lehkými rozpaky, ale i tak to před tebou přizná. Však moc dobře ví, že než se k ní tehdy ta kniha dostala, už měla notně ohmatané stránky.

„Nápadníka? Hmm, prosím hlavně to neříkej před mamá. Její vkus na muže, které by snad mohla pozvat k nám, je…“ Zarazí se a ty v odrazu zrcadla zahlédneš to krátké váhání, když očima zavadí o ty tvé. „Řekněme diplomaticky, že se málokdy umí strefit do vkusu svých dcer.“ Odkašle si a vstane ze židličky u toaletního stolku, který má zaskládaný pár osobními drobnostmi spíše než kosmetickými přípravky.

„A pochybuji, že se snad v něčem takovém kdy zlepší.“ Poskočí jí koutek rtů o něco nahoru, zatímco spokojeně pokývá hlavou a prohlédne si také tebe. „Víš, že jsem tyhle šaty na tobě ještě neviděla? To je něco… z Jeruzaléma?“ Zeptá se na původ tvých zelenozlatých šatů, oproti kterým má o poznání méně honosnou garderobu, i když o poznání tradičnější. „Chci vidět, jak se na to bude tvářit mamá.“ Zatančí jí v očích rozpustilé plamínky, zatímco kolem tebe Lottie projde, aniž by však z tebe byť na chvíli spustila pohled. „Určitě půjdu. Tohle si přeci nemůžu nechat ujít. Tedy… myslím především tu váženou návštěvu. Škoda, že jen tak nemůžu po Davenportu povídat, že jsem večeřela se samotným vévodou. A to nemluvě o dalších věcech. Hmm, ale asi bychom měly jít. Jak říkáš.“ Přikývne pak a pokyne ti ke dveřím, abyste se společně vydaly skrz již poněkud zšeřelé chodby vašeho sídla až ke schodišti vedoucímu do přízemí, kde se nachází jídelna a také se odtamtud už line lákavá vůně teplé večeře.

Sejdete po schodišti, aniž byste někoho potkaly. Dokonce ani mamá nehlídkuje u dveří a nenahání vás dovnitř jako slepice zpátky do kurníku při západu slunce. Dvoukřídlé dveře jsou zavřené a skoro se zdá, že za nimi snad ještě nikdo není, jak z druhé strany neslyšíte žádný hovor ani výraznější cinkání.