Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Čas Svícny… Aniž bych si v tom dokázala zabránit, se zatvářím, jako bych kousla do citrónu. Málem bych na ty pitomé svícny zapomněla. Měla bych s ní promluvit. Zase. Ne, že bych se na to cítila, nebo to k něčemu bylo. Vlastně bych měla větší šance na úspěch, kdybych se postavila do arény a zápasila se vzteklým býkem. V jedné ze Spojeneckých zemí je to populární sport. Jenom škoda, že nikdy neslyšeli o Jeruzalémských mamá, protože to je teprve adrenalin! Nikdy bych nevěřila, že to v naší domácnosti budu zrovna já, kdo se vehementně snaží zamezit nesmyslnému rozhazování. Priscilla má možná vlastní prostředky, ale pořád je tady Lottka, která se blíží tomu správnému věku na vdávání. No… Dokud se mamá soustředí na mě s Williamem, přinejmenším nedává smysl, aby se snažila obstarat vhodnou partii mým sestrám. Přeci jenom… pokud by to celé klaplo, otevřelo by to i jim lepší příležitosti… … a já místo toho, abych jeho nabídku byť jenom zvážila, vyplašeně drmolila cosi o tom, že to není moudré a že by to Lucifer nenechal jenom tak být. „Víš, že pokud je to nutné…“ Ahh. Měla bych nad tím přestat přemýšlet, ale více než to, jak by se na to tvářila mamá, mě štve to, že jsem mu už zase dovolila… ovlivnit má rozhodnutí. Stejně jako ona se vždy snažila uvážit to, co by si přál on a jak by její činy ovlivnily jeho plány. To se některé věci opravdu nemění? „Mám dojem, že zmínit v doslechu Marianne,“ zmíním jméno kuchařky, „ještě jednou plněné hrdličky, došlo by v kuchyni ke vzpouře,“ podotknu pobaveně. „Jenom ke staré vrbě. Je tam…“ klid, dere se mi na jazyk, avšak Charlottino významné „nikde nikdo“ mě zaskočí. No, ano. I to hrálo roli v tom, proč jsme tam tak často mířili, ale to bych přiznala spíše Priscille – a ne malé, nevinné Lottce! Někdy si říkám, jestli v Novém Jeruzalémě netrávím příliš času. Uniká mi totiž to, jak se z dívky stává mladá žena. Přeci jenom… Je jí už sedmnáct. V jejím věku jsem se chystala na vdávání, abych se necelé dva týdny po svých osmnáctých narozeninách mohla postavit před oltář. Zdá se to tak dávno. „Slyšet tě takhle mluvit mamá, zabaví ti všechny knihy, které nevypadají jako učebnice,“ poznamenám škádlivě. „A řekla bych, že ty, které jsem ti přivezla z města minule, pro jistotu. Když listovala tou tvou biologií, netvářila se zrovna nadšeně. Nicméně… Ano, procházka byla příjemná. To jsi chtěla vědět, viď?“ povytáhnu obočí dobře si vědoma toho, že se ptala možná na něco trochu jiného. „Na řece jsme viděli obrovské hejno kachen… ale, když zjistily, že pro ně nic nemáme, rychle ztratily zájem.“ Až ta další poznámka mě zarazí. Jistě, že se celé tohle místo s Williamovým příjezdem promění, se přehlédnout nedá. Dokonce i Morris si dá obzvláště záležet na tom, aby měl patřičně naškrobený límeček, a Marianne se v kuchyni vzteká více než obvykle. Samozřejmě, že tomu ani já nejsem výjimkou. Nebo já obzvláště? Kdo by to byl čekal, že se někdy budu tak těšit na další setkání s tím strašidelným vévodou? Nebo že mě vědomí, že už zítra zase odjíždí, zarmoutí? „Mhmm. To ano. Je pěkné, když si zvládne udělat čas, aby nás tady navštívil,“ přitakám měkčeji – a tentokrát i bez snahy jí poškádlení oplatit.
Vím, že to pro Williama není snadné. Vyžaduje dost šachování v kalendáři, aby si vyhradil byť jenom pár dní pro nás dva tady. Proto jsem na začátku roku nevěřila, že by se nám to podařilo uskutečnit, ale on… si to zařídil. Jeho čas by byl drahý, i kdyby se svět nechýlil ke konci, a přeci sem jezdí. Něco takového mě nenapadá poprvé. Když jsem se odhodlala překročit pečlivě vystavěné hranice mezi námi, chtěla jsem strávit čas, který nám zbývá, ať už nám ho zbývá, kolik chce, s ním. A nebylo to, jenom protože jsem se právě pohádala s rodinou. Prostě… byl nesmysl tvářit se, že mezi námi nebylo něco více. Nebo že bych to něco více nechtěla. Mezi prsty si bezděčně protočím pramen vlasů. Dokud nás smrt nerozdělí, jak by to vypadalo v našem případě? Měli bychom roky, nebo ani to ne? Potřesu hlavou, jak se mi myšlenky stočí poněkud pochmurných směrem. Chvíli mi trvá uvědomit si, na co se Lottie vlastně ptala. „Ah… Ano, zítra. Odjíždí… zítra,“ povzdechnu si přeci jenom, než se uvědomím a kudrlinku protočenou mezi prsty zase pustím. Možná bychom si měli ještě promluvit, ale… až potom… „No, měla bych se před večeří upravit,“ zagestikuluji rukou, načež se natočím ke schodišti. „Mám totiž nepříjemný pocit, že má dračice ve svém nabytém programu vyhraněných pět minut na komentování účesů a podobných záležitostí. Pokud zrovna neprovádíš experiment, jak dlouho jí bude ve vévodově přítomnosti trvat všimnout si tvé dnešní… hm hmm, nedbalé elegance,“ pousměji se, „tak ti s těmi vlasy pak klidně pomůžu?“ | ||
| |||
 | Utlumená
Sladká chuť černého čaje rozlévající se ústy a klouzající hrdlem sebou přináší i nečekanou vzpomínku. Na sníh. Na kovovou termosku v mých rukách a pušku opřenou o zasněžený kmen stromu. Noahův hlas i výraz, když se z ní napil, zatímco já… Zamrkám a střelím nejistě očima po doktoru Bradfordovi, který stejně jako sestra Dorothy čeká na konec téhle frašky. Jakkoliv nerada, tak bez dalších zbytečných scén pootevřu ústa, aby se sestra sama mohla přesvědčit o tom, že jsem vše skutečně spolkla a poté se už bez vyzvání vzdálím jak od ní, tak i Bradforda.
Usadím se do křesílka a zavrtím se. Jak rychle ty prášky začnou účinkovat? Znovu se ošiju a mimoděk si prsty prohrábnu vlasy. Přinutím se předklonit se namísto zaklesnutí do měkkého polstrování, abych… Byla jsem takhle unavená i před chvílí? Musím si promnout oči, načež si vzápětí poposednu a poškrábu se na brnící ruce jen proto, abych to samé ucítila vzápětí na stehně. Poněkud nervózně vydechnu, zatímco napjatě vyčkává až se ozve klapnutí dveří na znamení, že sestra skutečně odešla.
„Hmmch,“ vydechnu nakonec dlouze a najednou nevím… Nevím. Jen sleduji Bradforda, jak si sedá za stůl a listuje mojí složkou. Už se nadechuji k otázce, co v té složce vlastně je, když jeho tváří náhle prokmitne ten nový, a přitom tolik známý výraz zhnusení přinášející sebou ozvěnu podivného deja vu.
Opětovně si promnu oči, zatímco doktor mluví – nejdříve spíše k sobě a teprve poté se jeho pozornost stočí od sladkého čaje zpátky ke mně. „Co?“ vypadne ze mne jako už tolikrát zaraženě. Jak by mohl ten čaj být najednou sladký, když předtím nebyl? „Ah, to je… To je dobře…? Tedy… Nevím, co to je odraz, ale… Zníte…“ potřesu zlehka hlavou a opětovně si musím promnout oči. V koutcích očí se mi vše rozpíjí do abstraktních skvrn a tělem se šíří ta příjemná malátnost dovolující mi konečně volně vydechnout.
Tentokrát se už bez boje svezu zády o něco níže a zapřu se jimi o polstrovanou opěrku. Podobna hadrové panence se v křesle pozvolna skládám do příjemnější pozice, zatímco hledím na porcelánový hrnek, co stále držím v jedné ruce opřený o stehno. Na dně je zbytek čaje a pro mne je čím dál těžší si vybavit, proč pro mě byl tak důležitý.
„Uhm, říkal jste něco?“ zpomaleně vzhlédnu od hrnku k Bradfordovi. Soustředit se na jeho tvář i hlas je najednou tak moc… Jsem unavená. Chci jen klid, svůj klid a… Zamrkám. „Mám pocit jako… Ah… Ptal jste se… Zvláštního?“ Snad bych se měla narovnat, ale špatně se mi hledá odhodlání k tak revolučnímu činu. „Zvláštního…“ zamumlám. A bylo to…? „Ten čaj… Ah, ne… Předtím jsem… Myslím…“ No tak, soustřeď se, Del. Soustřeď se! Nenapadne mne v tu chvíli nic lepšího než se prostě a jednoduše silně štípnout do vlastního předloktí. Dokonce i tenhle vjem je podivně utlumený, a tak to musím zopakovat takovou silou, až si nehty rozdrápnu kůži do krve. Až v tu chvíli sebou drobně trhnu a ostře se nadechnu. „Pořád jste mluvil… O pravidlech… Tohle místo je divné… Špatné… Napadlo mě, že jsem jako... Alenka. Ta... Víte, která? Že tohle… Nemůže být skutečný… Greenhill. Je to tady... Jako... Ve špatném snu...“ jen s námahou dokončím větu i myšlenku proklouzávající mi mezi prsty.
„A pak… Napila jsem se a byl… Sladký, ten čaj... Tak sladký jako tehdy. V termosce. V lese. Všude byl sníh a… Ten čaj mu nechutnal… Ale mě ano,“ lovím slova. Mluvit nahlas je nečekaně náročné, zvláště když se mi s každým pohybem hlavy o to více rozmaže tvář muže sedícího přede mnou. „Byli… Jsme tam… Nevím… Já se přeci bojím… Zbraní,“ zamumlám něco, co mi v danou chvílí nedává vůbec smysl.
Ovšem… Záleží na tom?
Je zatraceně těžké přesvědčit se, že ano. Můj pohled o to více zmatní, jak se už ani nesnažím na doktora zaostřit. Namísto toho mechanicky pokračuji v rýpání nehtem do ranky, kterou jsem si před chvílí zvládla udělat, dokud z ní nedostanu aspoň pár kapek krve. Bolest takřka necítím, jen ten zvláštní tupý tlak, dokud…
„Ah, kde jsme to… Skončili?“ zeptám se poněkud nepřítomně hlasem postrádajícím takřka jakoukoliv intonaci. „Myslím… Myslím, že ty prášky už… Zabraly,“ vyslovím vzápětí a svezu se zády ještě o něco níže. Přesně tak, jak to dámy ve společnosti nikdy nedělají, přesto… Jako by tady na tom snad záleželo. Jako by záleželo na čemkoliv.
Hrnek mi vyklouzne z prstů a sveze se po noze na zem, kam s křápnutím dopadne a vylije se z něj zbytek čaje. Přesto neudělám nic, abych tomu zabránila, jen to nezúčastněně pozoruji jako by se to snad dělo někomu jinému než mě. „Takové… To bude… Už napořád?“ zamumlám tu zvláštní otázku a přistihnu se… Je to dobře nebo špatně? Jako by mne někdo přikryl těžkou dekou, pod kterou je to příjemné hřejivé… Nic. | ||
| |||
 | Čaj Delilah Blair Flanagan Zvedneš kovový kalíšek s prášky a po krátkém zaváhání si je všechny vsypeš do úst. Prášky zanechají na jazyku hořkou pachuť, jak se hned začnou rozpouštět, ale to už ti doktor Bradford podá šálek s čajem, abys je spláchla. Hořkost zažene sladkost, kterou z černého čaje cítíš. I s tou jeho povědomou chutí, která sice není nejvybranější, ale tehdy, když sis jej nalila z termosky uprostřed zasněženého lesa, přišel ti vlastně opravdu k chuti. Jeho chuť je výrazně sladká a ty, jako kdybys v hlavě slyšela tu jeho nespokojenou stížnost.
„Nemám rád, když do toho dávají cukr.“
A pak polkneš prášky a vše je zase pryč. Sestra k tobě přistoupí, aby se opravdu přesvědčila, že jsi to vše polkla. Je to ponižující, ale nakonec se spokojí s tím, že otevřeš ústa, ve kterých nic na první pohled nevidí. „Tak… To bychom měli.“ Pokývá spokojeně hlavou, zatímco ty se vydáš se posadit do křesílka u stolu. Těžko říct, jak rychle to bude působit a co to vlastně to dělá, ale zcela jistě to záhy zjistíš sama na vlastní kůži.
Doktor Bradford tě jen tiše sleduje, než pohledem zabrousí zpátky k sestře. „Takže to už bylo vše, že Dorothy?“ Prosákne do jeho hlasu trochu kousavý tón. „Byla byste tak laskavá a nechala nás tedy už? Na terapii je omezený čas a zbytečně mi jej tu plýtváte.“
„Ehm, ano, doktore Bradforde. Bylo to vše.“ Zazní v hlase sestry až lehké rozpaky, které tam rozhodně nebyly ve chvílích, kdy skutečně o něco šlo. „Omlouvám se, už vás nebudu zdržovat.“ Pokývne hlavou, než se otočí na patě, aby vás tu nechala opět samotné.
„Hmmh, jen samé komplikace.“ Zamručí tiše Bradford, když se za ní dveře zavřou a pak pomalým krokem přejde ke stolu, aby se posadil zpátky do svého křesla naproti tobě. Ty zatím stále sedíš a jak se pozoruješ, je těžké odlišit realitu od toho, co si mysl domýšlí. Točí se ti trochu hlava a nebo se na to příliš fixuješ? Nebrní ti teď trochu levá ruka? A co ta únava, kterou cítíš. Může to souviset?
Doktor Bradford se zatím natáhne po tvé složce, aby jí začal listovat. Rozhostí se mezi vámi ticho, než se doktor natáhne při čtění po šálku s čajem, ze kterého upije a… zhnuseně se ušklíbne. Skoro jako kdyby mu ani ten čaj najednou nechutnal.
„Hmm, zajímavé.“ Podotkne tiše a se zájmem si šálek i s jeho obsahem začne prohlížet, než zkusmo opět usrkne a jen potřese hlavou. „Je sladký. Opravdu hodně sladký.“ Nakrčí čelo, ale na rtech se mu roztáhne zamyšlené pousmání, se kterým na tebe pohlédne. „Přísahal bych, že ještě, než jste přišla, tak nebyl.“ Vysvětlí ti vzápětí něco, co nedává moc smysl. Rozhodně jsi neviděla, že by za celou dobu, co jsi tu, kdokoliv do konvice nebo snad šálků sypal nějaký cukr. Vlastně… ani jsi tu nikde neviděla cukřenku. „Vypadá to na… odraz, který jste vyvolala na tomhle místě. Povězte mi… Nestalo se teď něco, hmm zvláštního?“ Nakloní se lehce nad stůl, zatímco… Ne, teď už se ti to nezdá. Svět kolem se skutečně začíná lehce rozmazávat, podobně jako Bradfordova tvář. A tělem se ti pomalu ale jistě šíří ten příjemný, nijaký pocit uvolnění… a nezájmu. Toho zatraceného nezájmu.
| ||
| |||
| Sestra Vera De Lacey „Starý…. Ale myslím, že zvědavý by byl na mém místě každý.“ Lehce se ušklíbne tvá sestra stojící ve dveřích. „Přeci jen vidět samotného vévodu Essingtona na procházce po venkově… To se nepoštěstí jen tak každému, hmm? Vlastně skoro nikomu.“ Pokračuje tím popichujícím způsobem, zatímco se Morris raději vydá pryč z místnosti, když vidí, k čemu se tu mezi vámi schyluje. Asi také nemusí být u všeho. „Jestli mě omluvíte, dámy.“ Lehce kývne hlavou, než zmizí dveřmi naproti těm, ve kterých stojí tvá malá sestra. Ta jej vyprovodí pohledem, ale v očích se jí pak zablýskne, jen co se je pryč.
„Jeruzalémská smetánka může naší rodině závidět. Tedy… mamá by se pod to určitě podepsala.“ Pokračuje vesele v tom, co víte obě dvě. Mamá je z toho nadšená. Z té velké příležitosti, která se otevírá nejenom pro tebe ale také pro tvou přízeň. Kdyby ale jen věděla, že věci zdaleka nejsou tak prosté, jako si je představuje.
„Noo, unést?“ Zhoupne se dívka od dveří a vkročí do místnosti za tebou. „Co myslíš? Vzhledem k tomu, že předevčírem vyšilovala kvůli tomu, že ještě nedorazil poslíček z města s těmi novými svícny a dneska neměla ani čas okomentovat můj účes a nevhodné chování, protože pořád pobíhá po domě a snaží se… Ani nevím co.“ Pokrčí rameny. „V kuchyni ji ale myslím, už musí opravdu nesnášet.“ Pohlédne na tebe spiklenecky, než k tobě vykročí houpavým krokem, ruce sepjaté za zády.
„A co… Hmm, kampak jste vyrazili?“ Zeptá se tě a pohledem naznačí směr ke schodům, po kterých před pár okamžiky zmizel William. Nejezdil sem nikdy s velkým doprovodem. Vlastně nezvykle úsporným oproti jeho první návštěvě zde, kdy jste museli poskytnout pohoštění i jeho ozbrojenému doprovodu. Skoro by jeden řekl, že sem jezdil inkognito. Pouze kočí a jeho osobní sluha, který se staral o vše potřebné. Jestli bylo moudré, a především bezpečné pro někoho jako on cestovat takto naprosto bez ochrany, bylo diskutabilní, i když ty jsi byla jedna z mála, kteří věděli, že se o sebe uměl velmi dobře postarat, když to bylo zapotřebí.
„Do lesa? Nebo snad k řece? Nebo… na vyhlídku?“ Začne sestra bez váhání vyzvídat. „Na vyhlídce je to teď určitě pěkné. Ten výhled a hlavně… nikde nikdo.“ Nemizí jí úsměv ze rtů a je na ní patrné, jak je z toho celého nadšená. Nebo spíše zapálená? Ostatně už i ona mezi čtení tlustých encyklopedií zařadila i trochu prostší, ale o to zábavnější literaturu. Nakonec už i ona dorostla do toho věku. Snad jen škoda, že Penfieldova série skončila v tom nejlepším. Kdo ví, co se stalo s autorem, ale i poslední velmi nápaditý díl nechával neskrývaný prostor pro pokračování. A že od doby, co jsi Williamovi poslala podtrhaný první díl uteklo už dost vody.
„Ale je pěkné vidět, jak to tu vždy ožije s jeho příjezdem. Včetně tebe.“ Uculí se. „Škoda, že zase zítra odjíždí. Tedy… je to už zítra?“ Zeptá se tě na něco, v čem má pravdu. William se nikdy nezastavoval na moc dlouho. I když se snažil za tebou jezdit rozhodně častěji než dříve, o nějakém snad celém týdnu stráveném společně, jste si mohli nechat jen zdát.
| ||
| |||
| Místo z nočních můr Doktor Bradford pro mne nemá zrovna uklidňující odpověď. Uhnu před ním pohledem, zatímco ruce sepnu na břiše a přinutím se vydechnout. Z toho, jak mluví o pravidlech a vedení mi přeběhne mráz po zádech. To, jak mluví potichu a stále se rozhlíží kolem nás jako bychom snad nebyli sami. Nemám z toho dobrý pocit, ať už to znamená cokoliv. Zvláště společně s těmi podivnými záblesky věcí, které se mi přeci nikdy nestaly. Jako by do mého vědomí prosákly střípky někoho jiného, jiné Delilah, což zní prostě… Absurdně dokonce i mne.
„Proč tu jsem?“ zopakuji po něm napjatě. „Ale…“ sice se nadechnu k dalším slovům, avšak větu nedokončím. Namísto toho ho pozoruji a snažím se – opravdu se snažím – pochopit, co mi naznačuje. Prsty se opatrně v zrcadlovém gestu dotknu vlastního spánku, ovšem… „Takže… Takže tu nejsem kvůli manželovi?“ hlesnu poněkud zaskočeně. Zaraženě. Jenže pokud tu nejsem, protože jsem se pokusila Bartholomewe otrávit, tak… Tak proč? To přeci nedává smysl. Anebo…?
Zmatek v mé tváři se o to více prohloubí, když doktor Bradford zavrtí hlavou a… Takže není Noah? Ale… Jak, že to teď nevadí? Jak nějakou dobu ne? Takže… To je Noah, ale už není? Připadám si ještě více ztracená než před chvílí.
Drobně se zachmuřím, když se doktor Bradford opět odkáže na pravidla tohohle místa. To, jak to stále opakuje a odpovídá mi opatrně a v náznacích jako by nás skutečně mohl někdo slyšet. Trvá na tom, že si musím vzpomenout na něco o čem ani nevím, že jsem zapomněla. Očima kmitnu k ruce natažené mým směrem, jakkoliv ten pohyb nedokoná a nedotkne se mne. Namísto toho zopakuje to samé, co prve. Proč tu jsem? Jak… Jak bych díky něčemu takovému mohla najít cestu odsud…? Zní to jako zápletka jednoho z mých románů, obskurního hororového příběhu o…
Do slov Bradforda i mých myšlenek vstoupí stejná věc, zaklepání na dveře. Sestra nám ovšem dá sotva pár vteřin a okamžitě vejde dovnitř. Vypadá stále zadýchaně, skoro jako by pro ty léky tam i zpátky opravdu běžela. To… Ne, to rozhodně nepůsobí normálně. Jak… Jako spousta věcí na tomhle místě. Jako bych se ocitla v jedné ze svých nočních můr… Zamrkám. Ta myšlenka je naprosto šílená a směšná, ale… Co když ano? Ostře vydechnu a prsty si v tom rozrušeném gestu vjedu do vlasů. Čím více nad tím přemýšlím…
Rozhovor Bradforda a sestry o mých lécích vnímám spíše jen okrajově, myšlenky mi letí úplně jiným směrem. Nicméně jsem vzápětí usazena zpátky do pochmurné reality tohohle místa, když ke mne Bradford opět přistoupí a předá mi kovový kalíšek s léky ležícími na jeho dně. Vypadají obyčejně, neškodně. Opak bude pravdou, i když se mohu jen domnívat, co je běžná medikace pro podobné případy. „Ano, prosím, chci čaj na zapití,“ zamumlám poněkud nepřítomně, zatímco hledím na bílé pilulky v kalíšku.
Sestra se na mne náhle oboří s ujištěním, že si to zkontroluje. Přelétnu k ní očima a pohledem zakotvím v její tváři, do které chvíli prostě jen… Hledím. Ani nevím, co v ní hledám. „S tímhle místem je hodně věcí špatně, Del,“ zazní mi v hlavě ta Bradfordova tichá slova a teprve teď mi začíná docházet přesah těch slov. Luxusní sanatorium Greenhill přeci nemůže vypadat takhle. A v jakém světě by se sestry chovaly v přítomnosti lékařů takhle? Nebo přímo k lékařům. Pravidla. Vedení. Příhodný vpád sestry ve chvíli, kdy jsme se s Bradfordem začali někam dostávat a teď ty léky. „Proč tu jste?“
Jsem jako Alenka, co propadla králičí norou do pokřiveného světa vlastní mysli.
„Kdo – kdo jsem teď, to prosím ani nevím – vím jen, kdo jsem byla, když jsem dnes ráno vstávala, ale od té doby jsem se už jistě několikrát proměnila.“ Mimoděk zachytím krátké kývnutí hlavy doktora Bradforda za zády sestry, co na mne hledí s tou krhavou ostražitostí dravce tyčícího se nad kořistí. Krátce semknu rty. Opravdu si ty léky nechci vzít, ale… Bože, jak já to nenávidím. To, že nemám na výběr a musím… Přistihnu se, že kalíšek svírám v dlani tak pevně až mi bělají klouby.
„Jistě, madam Dorothy,“ vydechnu a bez dalšího otálení si vsypu pilulky do úst. Polknu je a zapiju pár hlty čaje, co mi Bradford donese. Jen z vědomí toho, co jsem to právě udělala se mi obrátí žaludek. „Spokojená?“ vypadne ze mne kysele, přesto se necukám a spolupracuji. A jakkoliv mi to připadá ponižující, tak i pootevřu rty, aby se sestra mohla sama přesvědčit o tom, že jsem ty léky skutečně spolkla. | ||
| |||
| Pravidla Delilah Blair Flanagan Dveře za sestrou se zavřou a vy zůstanete s doktorem Bradfordem sami. Na jak dlouho ale? S tím, jak rychle sem před tím sestra dorazila, asi ani teď nebude volit vycházkové tempo, přestože je to celé tak zvláštní.
„Já vím, ale obávám se, že jinak to alespoň teď nepůjde. Budu muset… zkusit něco vymyslet.“ Přizná dosti neochotně Noah… Tedy doktor Bradford. „Tohle místo má svá pravidla a vedení.“ Ztiší hlas, zatímco stojíš zády natisknutá na zeď. Netušíš, o čem přesně mluví. Nedává to smysl. Ty záblesky. To, co se ti všechno stalo nebo… nestalo? Jedna myšlenka utíká zběsile přes druhou a je těžké je nějak ukáznit.
„Na to, kým jste, Del...ilah. A především proč tu jste.“ Pohlédne ti doktor Bradford napřímo do očí. „Je toho víc. Ale vše je to překryté tímto vším… Přesto to tam někde je. Vždy bylo.“ Dotkne se prsty v náznaku svého spánku, než jen pokývá hlavou, zatímco ze sebe dostáváš všechny ty kusé informace o záblescích, které tě dnes pronásledují.
„Noah?“ Pousměje se zčistajasna, když zmíníš to známé jméno, skoro jako kdyby si sám vzpomněl na něco dávného, než jen potřese lehce zamítavě hlavou. „Ne, to už nějakou dobu ne. Ale to teď nevadí.“ Řekne něco, co ti příliš smysl nedává, ale to dnes rozhodně není první věc.
Je těžké říct, co všechno ti má tohle říct. A proč se ti vůbec děje tohle vše? Doktor Bradford ostatně také nezabíhá do přílišných detailů. Je totiž vidět, jak občas očima kmitne kolem vás a odpovědi, které ti dává, jsou dosti úsporné.
„Nemůžu na to vše odpovědět. Celé tohle by bylo proti pravidlům. Už tak kráčíme na hraně. Můžu jen… naznačovat.“ Semkne nespokojeně rty v tom omluvném výrazu a na delší chvíli se zamyslí, jak nejspíše sám hledá cestu, jak ti to celé podat. „Je však třeba si vzpomenout. Pracovat s asociacemi. Propracovat se až na dno toho všeho a připomenout si to podstatné. Delilah… poslouchejte mě.“ Natáhne k tobě ruku, ale zastaví ji jen pár centimetrů od tvé paže, aniž by se tě dotknul. „Proč tu jste? Najdete odpověď na tohle a najdete i cestu…“
Spěšné zaklepání na dveře, po kterém se bez dalšího čekání ozve klika, vás znenadání vyruší. Sestra vstoupí dovnitř a je patrné, že jak je lehce zadýchaná. Skutečně musela spěchat. Asi místní pravidla. V ruce nese malý kovový kalíšek, se kterým vykročí k vám.
„Dorothy, jsem rád, že jste si zapamatovala to o tom klepání… Jen bych ještě příště ocenil, kdybyste počkala na vyzvání.“ Trochu nedůtklivě ucedí doktor Bradford, který od tebe pár kroky odstoupí a vykročí jí v ústrety.
„Říkala jsem si, že jsem byla pryč jen chvíli a stejně mě čekáte. Tady jsou ty léky.“ Odpoví mu sestra a podá mu kovový kalíšek, do kterého mladý doktor jen krátce nahlédne, ale kromě nepatrně nakrčeného obočí, na sobě nedá nic znát.
„O co přesně jde?“ Zeptá se jí hned na to, ale sestra jen potřese hlavou.
„Ehm, nevím přesně. Vzala jsem to, co bylo pro ni nachystané. Spěchala jsem. Nejspíše o tom bude mít informaci v kartě, ale… neřekla bych, že to je něco výjimečného. Běžná medikace pro podobné případy.“ Vysvětlí krátce.
„Jistě, nečekal jsem nic jiného.“ Zamručí doktor, než k tobě vykročí. „Tady, madam.“ Podá ti jej. „Jestli chcete čaj, můžu vám trochu nalít.“ A s tím vykročí ke konvici s čajem, u které zůstal druhý prázdný šálek, který ti při tvém příchodu nabízel.
„A nezkoušejte žádné triky, paní. Ostatně to, jestli jste je spolkla si překontroluji.“ Vloží se do toho ještě sestra s tím ujištěním, že tak snadno se z toho nedostaneš. Doktor Bradford se během nalévání čaje po tobě jen krátce ohlédne přes rameno, a i když mu ve tváři nesedí nějak nadšený výraz, beze slova kývne.
A tebe v ruce lehce studí kovový kalíšek, ve kterém na dně vidíš pár obyčejně vypadajících bílých prášků.
| ||
| |||
| Na levé straně Skloním tvář do dlaní. Najednou je těžké držet si odstup od událostí, kterým jsem se skrze Verše stala svědkem. Neměla bych se tím nechat strhnout. Do mého života to nepatří. Vím, že ne, ale… Mohla ho zabít. A mně by se do duše obtiskl obraz, jak se ostří dýky boří do hrdla muže, kterého jsem milovala. Vero… Zamrkám. Pohled zvednu k Williamovi skrze prsty. Tváří se… jinak. Vážně, ano, ale to by mě u něj ani tak nezarazilo; spíše je teď v šedomodrých očí patrná starost. Stisk kolem zápěstí mě přiměje sklonit ruku – a s ní i tu druhou, aniž by se jí musel dotknout. „Ne… Nemusíš se omlouvat, jsem…“ chci mu zopakovat, že jsem v pořádku, že je to všechno v pořádku, ale jeho pohled mě zarazí. Nevěřil by mi to. A, abych dala ruku na srdce, nebyla by to pravda. Ponouknuta tím, jak v jednu chvíli zněl on, se však odhodlám mu… Asi nebude nejpřesnější říct, že mu to nabízím, ne, jenom připomínám, že je ta možnost stále na stole. Mohli bychom si s ní zkusit promluvit. Tedy… já. Já bych si s ní mohla zkusit promluvit. Pokud by se zadařilo, možná… možná by to pomohlo. Se Zrcadlem, nebo třeba i… mně. Ani nečekám, že by kývl. Pokud si o mě dělal starosti ještě předtím, než jsme se sblížili, pak si dokážu představit, jak bude reagovat teď. Nebude to poprvé. Možná jsem to neměla říct. Vero, zazní každou chvílí moje jméno tak, jak ho umí vyslovit jenom on. Nebudu se hádat. Nebudu naléhat, prostě se přes to překleneme jako už tolikrát a… Řasy mi zatřepetají. Dobře? To je… situace tak špatná, že je ochoten… zkusit i tohle? V krku se mi zadrhne knedlík. Najednou nevím, jak… jak na tohle odpovědět. Nečekala jsem… Opravdu jsem to nečekala. „Děkuji,“ kývnu přesto. Je to správná odpověď? Ani nevím, snad… snad se mi jenom uleví, že to zkusíme. I kdyby to nakonec nezabralo a vedlo to do další slepé uličky, budu vědět, že jsem udělala všechno, co jsem mohla. Možná toho nakonec není moc, ale je to alespoň něco. Více to nerozebíráme. Nakonec bude nejlepší nechat si to na jindy. Teď jsou Verše ještě příliš čerstvé a také by se po nás každou chvílí mohla začít shánět mamá. Dle našich zvyklostí zaklenu do Williamova levého rámě, abych mu pravou ruku nechala volnou. I to je jiné. Mé předchůdkyni přezdívali Luciferova pravá ruka, avšak já od jisté doby stojím spíše na levé straně. „Jenom večeře,“ souhlasím polohlasem, zatímco se bok po boku vydáme vstříc společenským povinnostem. Nebo spíše těm rodinným? Není to daleko. Vlastně by mi nevadilo, kdybychom měli ještě chvíli sami pro sebe. Dnešek nám – nejenom vlivem posledních událostí – proklouzl mezi prsty. Některé věci se nemění. Před hlavními dveřmi se Williama pustím. Než stačí otevřít dveře, objeví se před námi postava postaršího majordoma a nebýt toho, že je léto, nepochybně by nám i pomohl z kabátů. S tou nezvykle formální úklonou mi koutky zacukají. Ne, že by si Morris nedával záležet na svých povinnostech i jindy, avšak během návštěv vévody Essingtona byla atmosféra v našem domě jiná. Asi jsem jim to kazila. Nedokázala jsem se tvářit vážně. Mamá by mi nepochybně vynadala, ale vidět takhle muže, který mě v kuchyni učil hrát karty, je… zvláštní. „Jste laskavý, pane Morrisi,“ poděkuji našemu majordomovi.
Otočím se zpátky k Williamovi. Rozloučím se s ním rovněž lehkým kývnutím. „Jistě. Uvidíme se potom,“ hlesnu měkce. Navzdory tomu, že si pořád připadám poněkud přešle, se mi na rty obtiskne náznak úsměvu. Není to tak špatný nápad. Pokud něco neudělám se svými vlasy, přeci jenom se nevyhnu tomu, že mi mamá vynadá. Ono se to však řekne – udělat něco s vlasy, ale od doby, co jsem se Probudila, jsou snad ještě neposlušnější než dříve… Možná bych ale měla zkontrolovat, jestli nejsem někde od trávy. Těžko budu namítat, že jsem před Williamem stála již v mnohem, mnohem horším stavu. Bylo by sice zábavné vidět, jak se na to tváří, ale zrovna tak by to mohla být poslední věc, kterou kdy uvidí. Vydám se tak ke schodišti do patra, abych se mohla trochu upravit. Už po pár krocích zpomalím, až před pootevřenými dveřmi zastavím docela. Zrzavá dívka v nich postává strašně nenápadně a usmívá se od ucha k uchu. „Pamatuješ, jak to vždycky říkala grandmére?“ brouknu. „Kdo je zvědavý, bude brzy…“ naznačím, než jí věnuji úsměv, aby si nemyslela, že to myslím zle – nebo se snad zlobím. „Co mamá? Jak moc, hm, se nechala unést?“ | ||
| |||
| Komplikace Ačkoliv netuším, co vše jim o mne Bartholomew řekl, tak jedno vím jistě. Nebylo to nic dobrého, pokud mi na základě toho lékař předepsal medikaci. Řekl jim snad, že jsem se ho pokusila otrávit? Dovedu si představit, že sám z toho musel být v šoku. Z toho, že jsem se odhodlala mu vzepřít a celé to skončit – jeho smrtí. Teď s odstupem času mi to připadá tak hloupé a nedomyšlené… Kousnu se do vnitřku rtu, zatímco na mne sestra mluví. Ničí mě ta bezmoc zakusující se do mě společně se slovy znamenajícími jediné. Tohle už dávno není o tom, co chci já. Tady ne, tady si se mnou budou dělat cokoliv si zamanou a buď se podvolím nebo mne k tomu přinutí.
Nedělám si žádné iluze o tom, jak si zde dokáží s takovými pacientkami poradit. Před očima mi probleskne představa Sturgese držícího mne tak, aby do mne sestra dokázala ty léky dostat. Jak mne drží tak dlouho, dokud je nepolknu. A jen z té představy je mi děsivě úzko a zároveň cítím ten vzrůstající vztek zvířete zahnaného do kouta.
Stále se tisknu ke zdi, nemám tak před Bradfordem kam ustoupit, nicméně… Nicméně to mne teď trápí ze všeho nejméně. Nechápavě na něj hledím a snažím se najít nějaký smysl v tom, co mi říká. „Vzpomenout si? Ale… Ale na co? Ani nevím, že bych na něco zapomněla. Mám… Mám jen ty záblesky. Když mne Meeksová uhodila, něco… Něco se mi stalo. A pak jsem… Poznala jedny dveře vedle oddělení jako bych věděla, kam vedou a ta žena, se kterou sdílím celu… Jmenuje se Sarah, ale vím, že by měla být Sofie a… Pak je tu jméno Angela a vy… Myslím, že se jmenujete Noah, byl jste tam, když se nás zastavili Tajní a… Mluvil jste o Provinciích. Revolveru. A já… Pak byla opilá. Probuzená, neprobuzená,“ zamumlám tak trochu zaraženě a vzápětí prudce potřesu hlavou. „Ale to nedává smysl, nic z toho mi nedává smysl, jsou to jen záblesky, slova, věty. Když jste zmínil ty Verše, vybavili se mi… Mrtví. Umírající. Bylo jich… Tolik a bylo to… Správné, ale… Vždyť to zní šíleně,“ drmolím rychle tichým hlasem, až mi je sotva rozumět. „A… A sestra Meeksová udělá… Udělá všechno, abych se na další terapie už nedostala…“ dojde mi další nemilá věc. Stejně jako to… Měla bych o tom vůbec mluvit? Neušlo mi, jak se choval opatrně, i když jsme byli sami. | ||
| |||
| Potížistka Delilah Blair Flanagan Je to skutečné? To, co se ti honí hlavou. Ty záblesky, zvuky, pocity? Doktor Bradford najednou nepůsobí jen jako obyčejný terapeut a zaměstnanec tohoto prokletého zařízení. To, jak s tebou mluví. To, jak vypadá. Znáte se? Ale co pak to všechno honící se ti hlavou znamená? A je to skutečné?
Doktor Bradford na tvou otázku jen tiše kývne hlavou. Skoro nepostřehnutelně. Jako kdyby opět nechtěl, aby cokoliv z toho bylo viditelné pro… ten prázdný pokoj, ve kterém právě stojíte. Ovšem nic dalšího si pořádně říct nestihnete. Sestra, která doslova vpadne do místnosti, utne veškeré vaše snahy o rozhovor, a naopak přijde s požadavkem přímo ušitým pro tebe. Je třeba, aby sis vzala svou medikaci.
„Je to standartní proces. Není třeba, aby s vámi někdo mluvil. O stavu pacienta jsme vždy velmi dobře informovaní díky jeho blízkým, kteří nám jsou schopni poskytnout důvěryhodné informace o jeho chování.“ Odpoví ti sestra úsečně, aniž by snad zaváhala nebo se zamyslela nad tím, že to dělá je špatně. Špatně jako celé tohle místo.
Můžeš si jen domýšlet, jaké věci si Bartholomew o tobě navymýšlel a pokud to vůbec má nějaký význam. Tady. „Léky si vzít musíte. Každý musí brát své léky. Tohle není předmět k diskuzi, madam.“ Semkne sestra přísně rty a zatváří se… no ne zrovna přátelsky. Jen co začneš couvat co možná od ní nejdál, probleskne jí tváří pochopení, kam tohle celé povede a jen se ohlédne ke dveřím na chodbu. Je tam zase ten zřízenec? A nebo vůbec neodešel?
„Lékaři tu nejsou od toho, aby vám podávali léky. Dostáváte je od personálu sanatoria a…“
„Ale pokud to situaci usnadní, není přeci problém, abych se o tuhle formalitu nepostaral.“ Vstoupí jí do slov Bradford, který se po prvotním šoku opět přiměl maličko pousmát. „Nemyslím tím vždy. Snad jen… pro tentokrát. Pro jednou, aby tady madam věděla, že jí to… hmm, neublíží.“ Viditelně se přeci jen u posledního slova trochu zasekne, ale přiměje se ho vyslovit.
„Pane doktore Bradforde, ale tohle vůbec není nutné. Nemusíte si dělat starosti. Zvládneme takovou pacientku.“ Pohlédne sestra na černovlasého lékaře, který však zachovává klid a opět působí přeci jen o něco více nad věcí.
„Ja vím, Dorothy, ale má práce je také založená na vzájemné důvěře. Jak mám pak tady s madam pracovat, pokud mi ji odtud odvlečete násilím, a nakonec úplně zbytečně? Co kdybyste prostě zašla pro ty léky a pak si je tady madam jistě ráda spolkne, že?“ Otočí se na tebe Bradford v očekávání odpovědi.
„No, nevím…“ Zadumá se na chvíli sestra, která viditelně úplně není zvyklá na podobné situace. „Ale dobře tedy. Jestli si to pane doktore, takto přejete, tak tu chvíli počkejte a za moment jsem zpátky.“ Pokývne nakonec po nepříjemně dlouhé době hlavou, než po tobě jen střelí vyčítavým pichlavým pohledem. Je ti jasné, jak ses u ní právě zapsala – potížistka.
Dveře se za ní zavřou a doktoru Bradfordovi maličko s výdechem klesnou ramena. „Nemáme moc času…“ Vykročí opět k tobě. „Tu medikaci si budete muset vzít. Proti tomu nic nezmůžu, ale… Budeme to muset nějak vymyslet i tak.“ Prohrábne si prsty vlasy, zatímco se zastaví asi dva metry od tebe a viditelně zaváhá, jak moc blíže si teď může dovolit přistoupit. „Především je důležité to, abyste si… vzpomněla. Co nejrychleji.“ Řekne tiše avšak důrazně. „To bude cílem naší terapie.“
| ||
| |||
| Argument Vera De Lacey „Povědomý, hmm.“ Zamručí zamyšleně William. „Obávám se ale, že je zbytečné teď skládat zpětně střípky těch událostí, které snad mohly pomoci jim tehdy… Ale dnes už nemají takovou hodnostu. Ne pro nás.“ Potřese hlavou. Ostatně ty jsi už nebyla Zerachiel a on měl k Nakirovi také daleko, tedy… Kdo ví. Zerachiel jej nikdy pořádně nepoznala, takže bylo těžké vynést v tomto nějaký soud. Možná to byla jeho věrná kopie, jen ty jsi to neviděla.
„Takže Lucifer chtěl, aby ho zabila ona? Hmm, jak jinak… Počítám, že si tím chtěl otestovat nějakou ze svých teorií. Jako skoro pokaždé.“ Pokračuje věcně vévoda, kterého se ani tak nedotkne fakt, že Lucifer něco takového žádal zrovna po Zerachiel a bavíte se tu o smrti jeho předchůdce. Avšak z chladného zamyšlení jej přeci jen vytrhne tvé zoufalství, které chtě nechtě začne prosakovat na povrch, pod kterým ses jej snažila držet už moc dlouho.
„Vero…“ Chytí tě za zápěstí jedné z rukou, které si tiskneš na obličej. „…Nemusíš mi o tom teď vyprávět. Neměl jsem se tě takto ptát. Vypadala jsi… No, lépe než teď.“ Povzdechne si tiše. „Omlouvám se.“
Přes to všechno se odhlodáš k tomu, abys navrhla něco, co už mezi vámi nezaznělo poměrně dlouho. Pokus o opakované promluvení si se Sidriel, o kterém máte oba jisté vlastní představy, jak jej provést. Už tehdy s tím William nesouhlasil a bylo by bláhové myslet si snad, že se něco změnilo. Víš, co ti opět odpoví i jak se bude tvářit. Už se ostatně nadechuje ke slovům…
„… Dobře. Když jsi ochotná to podstoupit, tak… To můžeme zkusit.“ Zazní těch pár souhlasných slov, která v první chvíli nedávají smysl, tím spíše ne, když je vysloví zrovna vévoda. „Nejsem si jistý, jestli to k něčemu bude, ale nakonec je to v současné situaci asi lepší než v tomto nic nedělat.“ Promluví poněkud všeobecně, protože ať už tou současnou situací myslí cokoliv, musel to být dostatečně pádný argument pro to, aby ti to opět opakovaně nerozmlouval.
„Hmm, dobře. Tady tedy jenom večeře.“ Pokývne hlavou s mírným úsměvem a nabídne ti rámě, abyste mohli společně vyrazit a vydat se na zbývající kus cesty k vašemu domu. Přicházíte k němu zezadu, ale tudy se nesluší, aby jen tak přicházeli vážení hosté, takže jej s Williamem obejdete a zastavíte u hlavního vchodu, kde tě William pustí a přistoupí ke dveřím, které… se jako na zavolání otevřou. Skoro jako kdyby už na vás čekali.
„Prosím, vaše výsosti. Madam.“ Ukloní se ti až nezvykle formálně váš postarší majordomus, který si dal dnes na všem pečlivě záležet, včetně jeho řádně naškrobeného límečku, který se snad ani nehne. Ostatně už sis všimla, že vždy během krátkých návštěv vévody Essingtona se vaše domácnost přepne do jiného programu a všichni se snaží tvářit, jako kdyby byli součástí elity Nového Jeruzaléma nebo mají aspoň o jejím chování takovou představu. Ty sama víš, že se věci v tom velkém městě mezi tamější smetánkou mají mnohdy jinak.
„Jestli mě tedy omluvíte. Procházka byla příjemná, ale před večeří ocením nějaký čas na osvěžení.“ Pohlédne na tebe William, než se s lehkým skloněním hlavy s tebou rozloučí a vydá se do pokojů pro hosty, zatímco ty si všimneš, že v bočních dveřích vedoucích z hlavní haly nenápadně stojí tvá mladší sestra usmívající se vědoucně od ucha k uchu.
| ||
