Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Na levé straně Skloním tvář do dlaní. Najednou je těžké držet si odstup od událostí, kterým jsem se skrze Verše stala svědkem. Neměla bych se tím nechat strhnout. Do mého života to nepatří. Vím, že ne, ale… Mohla ho zabít. A mně by se do duše obtiskl obraz, jak se ostří dýky boří do hrdla muže, kterého jsem milovala. Vero… Zamrkám. Pohled zvednu k Williamovi skrze prsty. Tváří se… jinak. Vážně, ano, ale to by mě u něj ani tak nezarazilo; spíše je teď v šedomodrých očí patrná starost. Stisk kolem zápěstí mě přiměje sklonit ruku – a s ní i tu druhou, aniž by se jí musel dotknout. „Ne… Nemusíš se omlouvat, jsem…“ chci mu zopakovat, že jsem v pořádku, že je to všechno v pořádku, ale jeho pohled mě zarazí. Nevěřil by mi to. A, abych dala ruku na srdce, nebyla by to pravda. Ponouknuta tím, jak v jednu chvíli zněl on, se však odhodlám mu… Asi nebude nejpřesnější říct, že mu to nabízím, ne, jenom připomínám, že je ta možnost stále na stole. Mohli bychom si s ní zkusit promluvit. Tedy… já. Já bych si s ní mohla zkusit promluvit. Pokud by se zadařilo, možná… možná by to pomohlo. Se Zrcadlem, nebo třeba i… mně. Ani nečekám, že by kývl. Pokud si o mě dělal starosti ještě předtím, než jsme se sblížili, pak si dokážu představit, jak bude reagovat teď. Nebude to poprvé. Možná jsem to neměla říct. Vero, zazní každou chvílí moje jméno tak, jak ho umí vyslovit jenom on. Nebudu se hádat. Nebudu naléhat, prostě se přes to překleneme jako už tolikrát a… Řasy mi zatřepetají. Dobře? To je… situace tak špatná, že je ochoten… zkusit i tohle? V krku se mi zadrhne knedlík. Najednou nevím, jak… jak na tohle odpovědět. Nečekala jsem… Opravdu jsem to nečekala. „Děkuji,“ kývnu přesto. Je to správná odpověď? Ani nevím, snad… snad se mi jenom uleví, že to zkusíme. I kdyby to nakonec nezabralo a vedlo to do další slepé uličky, budu vědět, že jsem udělala všechno, co jsem mohla. Možná toho nakonec není moc, ale je to alespoň něco. Více to nerozebíráme. Nakonec bude nejlepší nechat si to na jindy. Teď jsou Verše ještě příliš čerstvé a také by se po nás každou chvílí mohla začít shánět mamá. Dle našich zvyklostí zaklenu do Williamova levého rámě, abych mu pravou ruku nechala volnou. I to je jiné. Mé předchůdkyni přezdívali Luciferova pravá ruka, avšak já od jisté doby stojím spíše na levé straně. „Jenom večeře,“ souhlasím polohlasem, zatímco se bok po boku vydáme vstříc společenským povinnostem. Nebo spíše těm rodinným? Není to daleko. Vlastně by mi nevadilo, kdybychom měli ještě chvíli sami pro sebe. Dnešek nám – nejenom vlivem posledních událostí – proklouzl mezi prsty. Některé věci se nemění. Před hlavními dveřmi se Williama pustím. Než stačí otevřít dveře, objeví se před námi postava postaršího majordoma a nebýt toho, že je léto, nepochybně by nám i pomohl z kabátů. S tou nezvykle formální úklonou mi koutky zacukají. Ne, že by si Morris nedával záležet na svých povinnostech i jindy, avšak během návštěv vévody Essingtona byla atmosféra v našem domě jiná. Asi jsem jim to kazila. Nedokázala jsem se tvářit vážně. Mamá by mi nepochybně vynadala, ale vidět takhle muže, který mě v kuchyni učil hrát karty, je… zvláštní. „Jste laskavý, pane Morrisi,“ poděkuji našemu majordomovi.
Otočím se zpátky k Williamovi. Rozloučím se s ním rovněž lehkým kývnutím. „Jistě. Uvidíme se potom,“ hlesnu měkce. Navzdory tomu, že si pořád připadám poněkud přešle, se mi na rty obtiskne náznak úsměvu. Není to tak špatný nápad. Pokud něco neudělám se svými vlasy, přeci jenom se nevyhnu tomu, že mi mamá vynadá. Ono se to však řekne – udělat něco s vlasy, ale od doby, co jsem se Probudila, jsou snad ještě neposlušnější než dříve… Možná bych ale měla zkontrolovat, jestli nejsem někde od trávy. Těžko budu namítat, že jsem před Williamem stála již v mnohem, mnohem horším stavu. Bylo by sice zábavné vidět, jak se na to tváří, ale zrovna tak by to mohla být poslední věc, kterou kdy uvidí. Vydám se tak ke schodišti do patra, abych se mohla trochu upravit. Už po pár krocích zpomalím, až před pootevřenými dveřmi zastavím docela. Zrzavá dívka v nich postává strašně nenápadně a usmívá se od ucha k uchu. „Pamatuješ, jak to vždycky říkala grandmére?“ brouknu. „Kdo je zvědavý, bude brzy…“ naznačím, než jí věnuji úsměv, aby si nemyslela, že to myslím zle – nebo se snad zlobím. „Co mamá? Jak moc, hm, se nechala unést?“ | ||
| |||
 | Komplikace Ačkoliv netuším, co vše jim o mne Bartholomew řekl, tak jedno vím jistě. Nebylo to nic dobrého, pokud mi na základě toho lékař předepsal medikaci. Řekl jim snad, že jsem se ho pokusila otrávit? Dovedu si představit, že sám z toho musel být v šoku. Z toho, že jsem se odhodlala mu vzepřít a celé to skončit – jeho smrtí. Teď s odstupem času mi to připadá tak hloupé a nedomyšlené… Kousnu se do vnitřku rtu, zatímco na mne sestra mluví. Ničí mě ta bezmoc zakusující se do mě společně se slovy znamenajícími jediné. Tohle už dávno není o tom, co chci já. Tady ne, tady si se mnou budou dělat cokoliv si zamanou a buď se podvolím nebo mne k tomu přinutí.
Nedělám si žádné iluze o tom, jak si zde dokáží s takovými pacientkami poradit. Před očima mi probleskne představa Sturgese držícího mne tak, aby do mne sestra dokázala ty léky dostat. Jak mne drží tak dlouho, dokud je nepolknu. A jen z té představy je mi děsivě úzko a zároveň cítím ten vzrůstající vztek zvířete zahnaného do kouta.
Stále se tisknu ke zdi, nemám tak před Bradfordem kam ustoupit, nicméně… Nicméně to mne teď trápí ze všeho nejméně. Nechápavě na něj hledím a snažím se najít nějaký smysl v tom, co mi říká. „Vzpomenout si? Ale… Ale na co? Ani nevím, že bych na něco zapomněla. Mám… Mám jen ty záblesky. Když mne Meeksová uhodila, něco… Něco se mi stalo. A pak jsem… Poznala jedny dveře vedle oddělení jako bych věděla, kam vedou a ta žena, se kterou sdílím celu… Jmenuje se Sarah, ale vím, že by měla být Sofie a… Pak je tu jméno Angela a vy… Myslím, že se jmenujete Noah, byl jste tam, když se nás zastavili Tajní a… Mluvil jste o Provinciích. Revolveru. A já… Pak byla opilá. Probuzená, neprobuzená,“ zamumlám tak trochu zaraženě a vzápětí prudce potřesu hlavou. „Ale to nedává smysl, nic z toho mi nedává smysl, jsou to jen záblesky, slova, věty. Když jste zmínil ty Verše, vybavili se mi… Mrtví. Umírající. Bylo jich… Tolik a bylo to… Správné, ale… Vždyť to zní šíleně,“ drmolím rychle tichým hlasem, až mi je sotva rozumět. „A… A sestra Meeksová udělá… Udělá všechno, abych se na další terapie už nedostala…“ dojde mi další nemilá věc. Stejně jako to… Měla bych o tom vůbec mluvit? Neušlo mi, jak se choval opatrně, i když jsme byli sami. | ||
| |||
 | Potížistka Delilah Blair Flanagan Je to skutečné? To, co se ti honí hlavou. Ty záblesky, zvuky, pocity? Doktor Bradford najednou nepůsobí jen jako obyčejný terapeut a zaměstnanec tohoto prokletého zařízení. To, jak s tebou mluví. To, jak vypadá. Znáte se? Ale co pak to všechno honící se ti hlavou znamená? A je to skutečné?
Doktor Bradford na tvou otázku jen tiše kývne hlavou. Skoro nepostřehnutelně. Jako kdyby opět nechtěl, aby cokoliv z toho bylo viditelné pro… ten prázdný pokoj, ve kterém právě stojíte. Ovšem nic dalšího si pořádně říct nestihnete. Sestra, která doslova vpadne do místnosti, utne veškeré vaše snahy o rozhovor, a naopak přijde s požadavkem přímo ušitým pro tebe. Je třeba, aby sis vzala svou medikaci.
„Je to standartní proces. Není třeba, aby s vámi někdo mluvil. O stavu pacienta jsme vždy velmi dobře informovaní díky jeho blízkým, kteří nám jsou schopni poskytnout důvěryhodné informace o jeho chování.“ Odpoví ti sestra úsečně, aniž by snad zaváhala nebo se zamyslela nad tím, že to dělá je špatně. Špatně jako celé tohle místo.
Můžeš si jen domýšlet, jaké věci si Bartholomew o tobě navymýšlel a pokud to vůbec má nějaký význam. Tady. „Léky si vzít musíte. Každý musí brát své léky. Tohle není předmět k diskuzi, madam.“ Semkne sestra přísně rty a zatváří se… no ne zrovna přátelsky. Jen co začneš couvat co možná od ní nejdál, probleskne jí tváří pochopení, kam tohle celé povede a jen se ohlédne ke dveřím na chodbu. Je tam zase ten zřízenec? A nebo vůbec neodešel?
„Lékaři tu nejsou od toho, aby vám podávali léky. Dostáváte je od personálu sanatoria a…“
„Ale pokud to situaci usnadní, není přeci problém, abych se o tuhle formalitu nepostaral.“ Vstoupí jí do slov Bradford, který se po prvotním šoku opět přiměl maličko pousmát. „Nemyslím tím vždy. Snad jen… pro tentokrát. Pro jednou, aby tady madam věděla, že jí to… hmm, neublíží.“ Viditelně se přeci jen u posledního slova trochu zasekne, ale přiměje se ho vyslovit.
„Pane doktore Bradforde, ale tohle vůbec není nutné. Nemusíte si dělat starosti. Zvládneme takovou pacientku.“ Pohlédne sestra na černovlasého lékaře, který však zachovává klid a opět působí přeci jen o něco více nad věcí.
„Ja vím, Dorothy, ale má práce je také založená na vzájemné důvěře. Jak mám pak tady s madam pracovat, pokud mi ji odtud odvlečete násilím, a nakonec úplně zbytečně? Co kdybyste prostě zašla pro ty léky a pak si je tady madam jistě ráda spolkne, že?“ Otočí se na tebe Bradford v očekávání odpovědi.
„No, nevím…“ Zadumá se na chvíli sestra, která viditelně úplně není zvyklá na podobné situace. „Ale dobře tedy. Jestli si to pane doktore, takto přejete, tak tu chvíli počkejte a za moment jsem zpátky.“ Pokývne nakonec po nepříjemně dlouhé době hlavou, než po tobě jen střelí vyčítavým pichlavým pohledem. Je ti jasné, jak ses u ní právě zapsala – potížistka.
Dveře se za ní zavřou a doktoru Bradfordovi maličko s výdechem klesnou ramena. „Nemáme moc času…“ Vykročí opět k tobě. „Tu medikaci si budete muset vzít. Proti tomu nic nezmůžu, ale… Budeme to muset nějak vymyslet i tak.“ Prohrábne si prsty vlasy, zatímco se zastaví asi dva metry od tebe a viditelně zaváhá, jak moc blíže si teď může dovolit přistoupit. „Především je důležité to, abyste si… vzpomněla. Co nejrychleji.“ Řekne tiše avšak důrazně. „To bude cílem naší terapie.“
| ||
| |||
| Argument Vera De Lacey „Povědomý, hmm.“ Zamručí zamyšleně William. „Obávám se ale, že je zbytečné teď skládat zpětně střípky těch událostí, které snad mohly pomoci jim tehdy… Ale dnes už nemají takovou hodnostu. Ne pro nás.“ Potřese hlavou. Ostatně ty jsi už nebyla Zerachiel a on měl k Nakirovi také daleko, tedy… Kdo ví. Zerachiel jej nikdy pořádně nepoznala, takže bylo těžké vynést v tomto nějaký soud. Možná to byla jeho věrná kopie, jen ty jsi to neviděla.
„Takže Lucifer chtěl, aby ho zabila ona? Hmm, jak jinak… Počítám, že si tím chtěl otestovat nějakou ze svých teorií. Jako skoro pokaždé.“ Pokračuje věcně vévoda, kterého se ani tak nedotkne fakt, že Lucifer něco takového žádal zrovna po Zerachiel a bavíte se tu o smrti jeho předchůdce. Avšak z chladného zamyšlení jej přeci jen vytrhne tvé zoufalství, které chtě nechtě začne prosakovat na povrch, pod kterým ses jej snažila držet už moc dlouho.
„Vero…“ Chytí tě za zápěstí jedné z rukou, které si tiskneš na obličej. „…Nemusíš mi o tom teď vyprávět. Neměl jsem se tě takto ptát. Vypadala jsi… No, lépe než teď.“ Povzdechne si tiše. „Omlouvám se.“
Přes to všechno se odhlodáš k tomu, abys navrhla něco, co už mezi vámi nezaznělo poměrně dlouho. Pokus o opakované promluvení si se Sidriel, o kterém máte oba jisté vlastní představy, jak jej provést. Už tehdy s tím William nesouhlasil a bylo by bláhové myslet si snad, že se něco změnilo. Víš, co ti opět odpoví i jak se bude tvářit. Už se ostatně nadechuje ke slovům…
„… Dobře. Když jsi ochotná to podstoupit, tak… To můžeme zkusit.“ Zazní těch pár souhlasných slov, která v první chvíli nedávají smysl, tím spíše ne, když je vysloví zrovna vévoda. „Nejsem si jistý, jestli to k něčemu bude, ale nakonec je to v současné situaci asi lepší než v tomto nic nedělat.“ Promluví poněkud všeobecně, protože ať už tou současnou situací myslí cokoliv, musel to být dostatečně pádný argument pro to, aby ti to opět opakovaně nerozmlouval.
„Hmm, dobře. Tady tedy jenom večeře.“ Pokývne hlavou s mírným úsměvem a nabídne ti rámě, abyste mohli společně vyrazit a vydat se na zbývající kus cesty k vašemu domu. Přicházíte k němu zezadu, ale tudy se nesluší, aby jen tak přicházeli vážení hosté, takže jej s Williamem obejdete a zastavíte u hlavního vchodu, kde tě William pustí a přistoupí ke dveřím, které… se jako na zavolání otevřou. Skoro jako kdyby už na vás čekali.
„Prosím, vaše výsosti. Madam.“ Ukloní se ti až nezvykle formálně váš postarší majordomus, který si dal dnes na všem pečlivě záležet, včetně jeho řádně naškrobeného límečku, který se snad ani nehne. Ostatně už sis všimla, že vždy během krátkých návštěv vévody Essingtona se vaše domácnost přepne do jiného programu a všichni se snaží tvářit, jako kdyby byli součástí elity Nového Jeruzaléma nebo mají aspoň o jejím chování takovou představu. Ty sama víš, že se věci v tom velkém městě mezi tamější smetánkou mají mnohdy jinak.
„Jestli mě tedy omluvíte. Procházka byla příjemná, ale před večeří ocením nějaký čas na osvěžení.“ Pohlédne na tebe William, než se s lehkým skloněním hlavy s tebou rozloučí a vydá se do pokojů pro hosty, zatímco ty si všimneš, že v bočních dveřích vedoucích z hlavní haly nenápadně stojí tvá mladší sestra usmívající se vědoucně od ucha k uchu.
| ||
| |||
| ... cesta ... „Opravdu?“ vypadne ze mne napůl překvapeně, zpola nedůvěřivě. Opravdu mi… Rozumí? Jak by mohl, když sama tápu a nechápu… Nic z toho, co se mi děje. Možná jsem opravdu zešílela, jen jsem si toho dosud nevšimla. S neskrývanou úzkostí si prohlížím brýle s průzračně čirými tlustými skly určenými skutečně ke čtení. Nepřichází žádný další záblesk, dokonce se v mé ruce skla nezatmaví, prostě… Nic. Držím je opatrně za obroučky mezi prsty a připadám si najednou tak pošetile. Ani nevím, co přesně jsem od tohohle očekávala.
Všimnu si, jak doktor Bradford náhle vstane, čímž k sobě okamžitě přitáhne moji pozornost. Rychle ukročím jednou nohou dozadu a přenesu na ni váhu. Napjatě ho pozoruji, jak pomalu obchází stůl, zatímco ke mne tiše promlouvá. Opravdu si to myslí? Nebo…. Co je tohle za hru? Kdyby mi někdo řekl to, co já teď… Budu si myslet, že je to blázen. Zní to přeci šíleně! Je to šílené, všechno – tohle – celé!... S očima rozevřenýma dokořán strnule sleduji, jak se blíží, přesto… Neutíkám. Ne. Z těch pár vypadnutých střípků ve mne zůstala ozvěna… Těch pocitů. Ten muž s černě zabarvenými brýlemi byl někdo… Kdo… Noah.
„Mám?“ hlesnu nejistě, dokonale rozhozená situací, v jaké jsem se ocitla. Drobně sebou trhnu, když náhle zruší vzdálenost mezi námi a ocitne se tak moc… Blízko. A pak to řekne. Snad bych i poplašeně ucouvla dozadu aspoň o dva kroky, abych se vzdálila, ale to jedno jediné „Del“ mne dokonale přimrazí na místě. Prostor kolem Bradforda se opět zakřiví a nabere ten zvláštní zlatý lesk, zatímco na mne soustředě hledí. Až to je ta chvíle, kdy udělám krok dozadu, přesto dál už nejdu. Jen těkám očima mezi zlatými záblesky, jeho zvednutýma rukama a tváří.
„Takže… Takže to… Je… Skutečné?“ zašeptám zmateně. I když… Co? Sofie? Noah? Ty dveře vedoucí do páchnoucího sklepení? Ty… Umírající obličeje… Ne, ne, ne. Zamrkám, když z ničeho nic přejde do toho důvěrného tykání a nabídne mi pomoc. „Dostanete mě… Ven?“ vydechnu. Visím očima na jeho rtech, které se pohnou společně s pokyny, co musím… Jenže to nestačí doříct. Nestačí nic, když se náhle otevřou dveře.
Málem vyletím z kůže. Prudce od něj odskočím a hlavou trhnu směrem k zadýchané sestře stojící na prahu. Mlčky si vyslechnu výměnu mezi sestrou a doktorem. Nese mu složku – moji složku, ovšem její vyrušení zrovna v takovou chvíli – to načasování… Je to náhoda? Mohla by být? Čím více nad tím přemýšlím, tím méně se mi tomu chce věřit. Zvláště poté, když sestra Dorothy náhle vypálí pokyn ohledně medikace. Mé medikace.
„C-co?“ hlas mi poskočí, když mi to dojde. „Jak… Jak mi mohl někdo napsat medikaci, když mě nikdo neprohlédl ani se mnou nemluvil?“ vypadne ze mne zaskočeně. „Já… Já nechci žádné léky, dokud mne někdo…“ nedořeknu, jak si všimnu té náhlé změny atmosféry. Neškodně působící Dorohy najednou postrádá veškerou svoji úslužnost a trvá si na svém. Oponuje lékaři. A Bradford… Jí vyhoví. Podívá se po mně, ale… Ale já nevím, co ode mě čeká. Co bych měla udělat. Podvolit se? Poslušně odsud odejít a jako hodná pacientka si vzít své léky?
„Pravidla tohohle místa jsou jasně daná. Nemáme na výběr, madam,“ zní mi hlavě ještě chvíli poté. Přesto se ve mne všechno kroutí a bezhlesně křičí. Jaké se tady dávají asi léky? Takové, co vás utlumí. Co vezmou světu veškeré barvy i ostré hrany vůle. A jakkoliv bych je předtím snad i uvítala, nyní… „Jsi v nebezpečí.“ Udělám krok stranou. „S tímhle místem je hodně věcí špatně, Del.“ To, jak se rozhlédl kolem nás. Jak napjatě a vážně najednou zněl.
„Ne, ne, ne, ne,“ zadrmolím a rychle se pohnu. Couvám před sestrou na opačnou stranu místnosti, dokud mne nezastaví okno za zády. „Nemůžete… Nemůžete mi jen tak dát nějaké léky,“ potřesu hlavou. „Já… Já…“ překotně se snažím něco vymyslet, i když dobře vím, jak marná snaha to je. „Vezmu si je… Vezmu si je jen od lékaře,“ vyhrknu první, co mě napadne a podívám se po Bradfordovi, jehož brýle stále držím v ruce. | ||
| |||
| Osudy těch druhých Ramielovo jméno padne znovu. Jeho ozvěna mě přiměje sklopit hlavu. Napříč jejími vzpomínkami jsem si chtě-nechtě vytvářela pouto k těm, kteří byli součástí jejího, a pak mě jejich smrt… zasáhla. Roberta jsem navíc znala. Náš vztah – dá-li se to tak nazývat – byl komplikovaný, vlastně ani nevím, jestli bych měla odvahu mu znovu přijít na oči, ale… Nepřála bych mu nic zlého. Čas od času jsem zadoufala, že je v pořádku. Po tom všem, co se stalo loni v listopadu. „Zerachiel pronásledovala generála s Dumah. Nebojovali, jenom… se jí snažili vyhnout. Dostala se opravdu blízko. Kdyby tehdy Ramiel nezasáhl, je možné, že to dopadlo jinak. To on ji poslal k zemi a koupil tak generálovi čas, aby se dostali portálem pryč, ale… On sám pak už neměl čas dostat se z dosahu té komety,“ vysvětlím. „Byla opravdu… velká,“ zadrhne se mi hlas. Chvíli si nejsem jistá, jestli pokračovat dokážu. Řasy mi zatřepetají, jako bych se snažila rozehnat mžitky před očima – nebo spíše obraz nekonečné černoty na místě, kde předtím býval život. „Ramiela našli skoro až na kraji. Zerachiel ho… Ona…“ vydechnu a znovu se nadechnu. Nad tímhle jsem se usilovně snažila nepřemýšlet. Musela dýku držet pevně. Když sebou Ramiel trhl, rána na jeho hrdle se ošklivě rozrostla. Bylo tam tolik… krve. Celou dobu se jí… držel. Nevím… Nevím, proč to… ale je na tom něco srdceryvného, jako by… mu to i v tom posledním hrůzném okamžiku poskytlo jakousi útěchu. „Tohle bude i jeho poslední Verš. Chronologicky vzato.“ Najednou si připadám takřka nepatřičně. Skrze větve stromů prosakuje naoranžovělá záře zapadajícího slunce a kousek od nás na větvi přistane vrabec. Navzdory tu mluvím o něčem takovém, jakkoliv jsem se to nepřiměla vyslovit přímo.
Ramiel měl pravdu. Zůstalo jenom to mrzení. I když mi po tomhle přiznání koluje žilami palčivá prázdnota podobna kyselině, rozhovor se stočí jinam. Nakonec jsem ráda, že jsem posbírala odvahu se zeptat na něco takového. Sidriel mě zajímala, a tak je snadné přenést pozornost k ní míst toho, abych se trápila činem, který… se stal tak dávno, a přeci je těžké unést jeho tíhu. Navzdory tomu, jak málo o Sidriel vím, je pro mě snadné se rozpovídat. Možná protože jsem moc dobře věděla, kam se Luciferova rétorika zvrtla? Ani já bych však nedokázala odpovědět, nakolik tomu všemu sám věřil a nakolik to byla jenom správně zvolená slova… Bylo to s ním těžké. O minulosti jsme s Williamem mluvili vzácně, ale i tak jsem nacházela nesrovnalosti v tom, co říkal on a co Lucifer. Nebyly to lži, jenom vždycky věděl naprosto přesně, kolik si toho může dovolit říct a jak to podat tomu, kdo před ním stojí. Vynechal tak například to, že Zrcadlo zničil on, nebo se že snažil získat to prokleté ostří pro sebe. Nebo když jí svěřil plán, že chce Zrcadlo přetvořit k obrazu svému, mluvil, jako by ani on nevěděl, jak to celé fungovalo. Možná to William z pozice člena Tribunálu neuměl správně odhadnout a nebyla to tak rozšířená informace, jak si myslel, ale… Lucifer si uměl zjistit to, co potřeboval. Těžko uvěřit, že by se k tomuhle nedostal dříve. Ne, že by na tom všem záleželo. Tedy… Jí. Jí na tom pak už nezáleželo, prostě jenom chtěla být s ním. Bez ohledu na cokoliv.
„Mhmm…“ udělám zamyšleně, když William na mou úvahu naváže. O vzestupech a pádech, snaze se učit a posouvat… Zerachiel to vnímala podobně. Nakonec nebyla jen paní Krve, ale zaštiťovala též aspekt Srdce. Bolest, žal, vztek… To všechno mělo v životě své místo, nakonec jak jinak bychom si vážili těch šťastných chvil, kdybychom nezažili i ty špatné? Já… Já bych se bez toho asi obešla, ale není to špatný pohled na věc. V odpovědi na Williamův úsměv se i mně do výrazu vlije jakási měkkost, avšak to všechno se rozplyne, když mu řeknu proč. Proč se na to ptám, proč je to tak důležité… Ať už se mu hlavou prožene cokoliv, nevysloví to. Sama nevím, co si o tom mám myslet. „Povědomý… Hmm, už tehdy, když se potkali poprvé, jí připadal povědomý, ale tentokrát to bylo silnější. Nebylo to jenom o tom, že by ho už někde viděla a nedokázala si jeho tvář správně zařadit, spíše… spíše to byl nutkavý pocit, jako by ho už slyšela říct něco podobného, nebo mu už stála tak blízko. Jako by spolu už někdy viděli západ slunce…“ pokusím se vysvětlit. „V jednom okamžiku se jí dokonce vrátil… nebo nevím, jestli je to vhodné slovo, ale… No, to je asi jedno. Myslím, že se jí vrátilo něco, co Nakir jednou řekl. Každopádně v ní něco zůstalo a Lucifer… On chtěl… Chtěl, aby to s Nakirem dokončila ona, ale… Nemohla,“ dořeknu to honem. Nechápala to, ba si kvůli tomu připadala špatně, ale já v tom jediném slově nacházím snad i útěchu. Přišlo to pozdě – a po tom všem to bylo zatraceně málo, ale… ale bylo to alespoň něco. Slabounký záchvěv svědomí, nebo snad odporu k tomu, co se dělo. „Udělala pro něj tolik…“ dokonce zabila Ramiela, „ale k tomuhle se přimět nedokázala. Bylo to, jako… jako když se snažíš pořezat, nebo strčit ruku do ohně. Prostě to… nešlo, a přitom stačilo tak málo, abych se probudila a…“ … na rukou jsem měla nejenom krev Ramiela – ale i tu Nakirovu. Krev na rukou… Je to takřka úsměvný obrat. Jako by to tam končilo… Jako by si stačilo umýt ruce a bylo to všechno pryč, ale já dobře vím, že krev prosakuje napříč duší člověka, až se v ní jednoho dne utopí. Nahlas to nedořeknu. Místo toho se rozechvěně nadechnu, abych se přiměla uklidnit, a sklopím hlavu. Prsty si promnu oči. Pocit… Byl to jenom hloupý pocit, ale bez něj by to nejspíše udělala. Samozřejmě, že by to udělala, když to žádal on.
Z toho všeho, co tam napáchal – a čemu tak ochotně napomáhala –, mě mrazí. „Zabijeme je,“ klouže mi ten vemlouvavý šepot po páteři. Tohle… Nevím, proč tohle chtěl. Jestli Nakira tolik nesnášel, nebo si chtěl něco ověřit, ale někde hluboko… hodně hluboko uvnitř mě… to pálí. Uhlíky vsazené do mého srdce se chvílemi barví až doruda, jak se všechen ten smutek a bezmoc způsobený Verši zvrhává v něco jiného. Štve mě to. Štve mě, že to po ní chtěl. Že to málem udělala. Tak strašně moc mě to štve. Živě si dovedu představit, co by Zerachiel teď viděla. Ty ostré, rudé tahy protínající impresionisticky vyvedené doteky modré barvy na plátně, kontrast dvou emocí, které se mísí a navzájem umocňují. „Proboha,“ vydechnu prostě jenom, než mu položím svou otázku. Od loňského roku, co jsme tohle probírali v naší knihovně, se tohle však nezměnilo. William si na to nevzpomněl. „Část?“ zopakuji. Vybavuji si… hlasy, byť bylo těžké rozlišit, které patřily do mého života a které do života Sidriel. Vysvětlovala jsem si to tak, že… ji odtamtud dostal, ale… pokud to byla jenom část… „Wille…“ vytrhnou mě jeho další slova ze zamyšlení. Měl… Opravdu měl? Možná byl i tohle důvod, proč jsem se tomuhle tématu vyhýbala. Pokud chtěl někdo odpovědi více než já… Vydechnu, přičemž se dotknu jeho paže. Než mu ji stisknu, párkrát dlaní přejedu nahoru a dolů. „A já bych měla vědět, co přesně Lucifer provedl se Zrcadlem a kam až jeho experimenty sahaly. Slyšíš to, viď? Je to nesmysl. Ani jeden nemůžeme ovlivnit, co se nám vrací. Možná jednou a možná… taky ne. To nevadí. On to nakonec také nebude příjemný Verš,“ poznamenám nevesele. Těžko říct, co je horší. Vzpomenout si na vlastní smrt – nebo na smrt milovaného, obzvláště když… když se vydal za ní do toho světa. Já sama ho viděla jenom prostřednictvím Sidriel a i ta vybledlá vzpomínka mi stačila. „A…“ zaváhám na okamžik, než dořeknu i tuhle svou myšlenku: „Víš, že bychom to pořád mohli zkusit. Přinejmenším by určitě věděla více o Zrcadle.“ Před Dvarakou jsem to zmiňovala často, ale už nějakou dobu jsem to nechala být. I já jsem si vědoma toho, že je to postupem času stále komplikovanější a těžší zrealizovat. Nejenom kvůli nám, ale i… tomu všemu… „Večeři?“ splyne mi ze rtů tázavě. Snad se mi i podařilo zapomenout, že už máme docela naspěch. Pohledem kmitnu k domu tyčícímu se v dálce. Po tom všem, co tady padlo, je těžší kývnout. Nebylo by tak těžké se vymluvit na bolest hlavu, ale to bych Willa nechala napospas své mamá a… „Popravdě… nevím, ale… je to jenom večeře. To zvládnu,“ řeknu, aniž bych věděla, koho z nás dvou tady přesvědčuji. | ||
| |||
| Špatné místo Delilah Blair Flanagan Pan doktor Bradford si pár věcí opět napíše do zápisníku, když promluvíš o smrti i bibli. Avšak je to přesně, jak říkal, nerozmlouvá ti tvé názory, ani se netváří, že by se mu zdály rozumné nebo s nimi naopak nesouhlasil. Ať už si o tom ve skrytu duše myslí cokoliv, zachovává tváří tvář tobě neutrální výraz přesně dle hesla, které ti na začátku sezení sdělil – Žádná odpověď není špatná.
Po tom zvláštním záblesku se věci opět uklidní. Tedy až do momentu, kdy se dostanou na přetřes ty zatracené brýle a ty se opět ztratíš v podivné změti záblesků, pocitů… vzpomínek? Ne, nikdy jsi nic podobného nezažila, ale přesto to působí jako něco takového. Jako když vzpomínáš na svou poslední oslavu narozenin nebo váš první tanec s Barthem.
Je to… stejné. Jen ti chybí vše kolem. To, co tomu předcházelo i co následovalo.
Natáhne se k tobě doktorova ruka s nabízenými brýlemi a ty zaváháš, přesto po chvíli vykročíš blíže ke stolu a za ním sedícímu doktoru Bradfordovi. Ten tě sleduje s uvolněným výrazem ve tváři a prostě a jednoduše čeká, až se přiblížíš natolik, aby sis ty brýle z jeho ruky vzala. Ale ještě před tím se nakonec rozhodneš promluvit. O tom, co se ti zde děje. To těch zvláštních záblescích, které od svého příjezdu sem zažíváš. A také v neposlední řadě o něm.
Muž sedící naproti tobě tě sleduje opět tím klidným, nehodnotícím výrazem, ve kterém bys jakékoliv odsouzení, či reakci na to vše hledala těžko. Takto vyslovené nahlas to zní šíleně. Sama si tak připadáš. Ale…
„Zajímavé… Přesto, myslím, že vám rozumím.“ Zazní náhle těch pár slov od doktora, z jehož ruky si vezmeš nabízené brýle. Jsou lehké. Kovové obroučky v sobě drží čirá skla, který však při bližším pohledu… Přijdou ti obyčejná. Jako kdyby nezkreslovaly ve skutečnosti svět za nimi, aby čtenáři umožnily lépe zaostřit na drobný text. Jsou skutečně doslova obyčejné. Přesně jako doktor Bradford říkal.
„Někdy hry na asociace spouští u pacientů různé věci.“ Postaví se pomalu z křesla a jen krátce zvedne ruce, když zahlédne tvou ostražitou reakci. „Nemyslím si, že jste blázen, Delilah. To vůbec.“ Pokračuje tlumeným hlasem. Slova vyslovuje pomalu. Zřetelně. Zatímco pár kroky obejde stůl, aby se dostal na jeho druhou stranu – k tobě.
„A máte pravdu…“ Pohlédne na tebe a udělá další krok tvým směrem. Už vás dělí jen pár metrů. „S tímto místem…“ Ztiší hlas, že jej skoro slyšíš, než posledním krokem doslova zruší vzdálenost mezi vámi dvěma. „Je hodně věcí špatně, Del.“ Zašeptá skoro neslyšně v rychlosti kousek od tvého ucha ještě, než se snad stihneš urychleně vzdálit do bezpečné vzdálenosti. Nenásleduje tě. Opět jen zvedne ruce, abys na ně viděla a jen potřese hlavou. Prostor kolem něj se opět zčistajasna prohne a zavlní, ale on nevypadá, že by to snad vnímal. Nebo snad…? Postřehneš, jak se krátce soustředěně zamračí, ale nespouští z tebe pohled.
„Ale pokud se odtud máš dostat, je jen jedna cesta, kterou to jde. A proto jsem tady.“ Pokračuje doktor Bradford o něco tlumenějším i když o poznání napjatějším hlasem, který je však zároveň také slyšitelnější než jeho šepot před tím. I tak si ale všimneš, jak se rozhlédne kolem vás, jako kdyby vás tu snad někdo mohl co? Vidět? Poslouchat?
„Pomůžu ti, ale nemáme moc času. Jsi v nebezpečí, ale musíme být opatrní. Musíš…“
A v ten moment se otevřou zčistajasna bez klepání dveře a do místnosti spíše, než vejde, tak vpadne sestra, která tě sem vedla.
„Ah, pane doktore Bradforde! Omlouvám se, ale nesu vám tu složku, jak jste si přál!“ Vyhrkne zadýchaně a vypadá, jako kdyby sem snad celou cestu běžela. Bradford po ní šlehne pohledem a udělá od tebe dva kroky zpátky ke stolu.
„Nezapomněla jsi klepat, Dorothy?“ Vytratí se z jeho hlasu dřívější napětí a nahradí jej opět ten klid, se kterým s tebou hovořil před tím. Přesto v těch slovech zaznamenáš pár ostřejších hran, jež tam dříve rozhodně nebyly.
„Ehm, co? Já neklepala?“ Zarazí se sestra viditelně vyvedená z míry doktorovou poznámkou a ohlédne se po otevřených dveřích, jako kdyby jí snad ty mohly odpovědět.
„Ne, Dorothy. Neklepala.“ Přejde Bradford zpátky ke svému křeslu, u kterého se zastaví, aniž by se posadil.
„Opravdu? No… Tak… To se omlouvám, pane doktore. Ale asi jsem v tom spěchu zapomněla. Každopádně tady je ta složka, ovšem… Obávám se, že si tady madam Flanagan budu muset půjčit.“ Pokračuje ve vysvětlování, zatímco položí tenkou papírovou složku na stůl před Bradforda, který jen tázavě povytáhne obočí po jejím nečekaném sdělení.
„Vypadá to, že jí už byla předepsaná medikace, kterou si během oběda nevzala.“ Pokračuje sestra s vysvětlením, po kterém se doktor zatváří všelijak, jen ne potěšeně.
„Rozumím, ale tohle počká. Jsme uprostřed sezení. Nemůžete jen tak…“ A prostor kolem něj se opět tím zvláštním způsobem zavlní, zatímco sestra nakloní hlavu na stranu v tom skoro až nechápavém výrazu. Skoro, jako kdyby někomu v divadle někdo nahodil špatnou repliku a on teď nevěděl, co říct, čekajíc na nápovědu. Chvíli je ticho, než se sestře vrátí do tváře rozhodný výraz.
„Pan doktor Hart trval na tom, že pacienti mají dostávat pravidelně svou medikaci. Promiňte, ale tohle je nařízení shora. Pacientka musí dostat své léky. Přesně dle rozpisu.“ Trvá si neoblomně na svém sestra, která si najednou s doktorem vyměňuje zcela bezostyšně pohled.
Bradford se nadechne, otevře ústa, jako kdyby chtěl něco říct… A zase vydechne, než očima zalétne k tobě snad v čekání na… něco. „Dorothy… Nedáváte mi příliš možností, že?“ Pousměje se dosti nevesele zpátky na sestru. „Ale rozumím. Pravidla tohoto místa jsou jasně daná. Kdo jsem, abych se jim protivil.“ Kývne hlavou a pokyne k tobě.
„Obávám se madam, že nemáme na výběr, ale musíme naše sezení alespoň pro teď přerušit.“ Semkne na vteřinu poněkud nespokojeně rty, než se tvář opět vyhladí a natáhne se raději po složce, kterou tam nechala sestra.
| ||
| |||
| Rozbitá mozaika Znovu si promnu tvář a krátce zavadím pohledem o svůj odraz v okně, ale nijak mi to nepomůže s odpovědí na otázku, co se to děje. Nic z toho se nestalo. Jediný člověk, kterého jsem viděla umírat byl Bartholomew, ale… Ale tohle bylo jiné. Byla jsem to já, kdo… Byla jsem… Smrt? Je to tak absurdní. Nikdy jsem si nepředstavovala smrt ostatních, bože, to ne. Jak dlouho trvalo, než jsem se odhodlala k tomu poslednímu zoufalému kroku, jak se zachránit před vlastním manželstvím? A ani to jsem nezvládla dokonat.
To, co doktoru Bradfordovi odpovím, není tak zcela pravda. Spravedlnost? Ano, ale… Zadostiučinění. Pomsta. Soudce, kat i porota. Mimoděk se zachvěji, jak je mi z toho na okamžik úzko. „Já… Já už nevím, jak jsem to myslela. Možná… Asi tak… Ne, tedy ano, tak jak říkáte, doktore Bradforde,“ odpovím mu vyhýbavě a vzápětí se opět zadrhnu, když pokračuje dál se svým dovětkem i milostivé smrti. Už jsem to slyšela, musela jsem to už někdy slyšet, přesto si zaboha nejsem schopná vybavit… „…smrt už dávno není milostivá,“ hlesnu poněkud nepřítomně, aniž by mi to dávalo příliš smysl. Nebo…? Potřesu hlavou…
A jsem to já, kdo na doktora vzápětí promluví, vyzve ho k odpovědi na otázku. Potřebuji aspoň na chvíli přijít na jiné myšlenky, třeba to pomůže. Doufám. Poslouchám doktorův hlas a snažím se soustředit na to, co mi říká. Za jiných okolností bych to vlastně považovala za zajímavý názor i rozhovor, který by mne doopravdy bavil, ale… „Ah, já?“ zarazím se. „Četla jsem ráda. Ale… Ale bibli ne. Ne, v bibli najde útěchu jen ten, kdo nic nehledá,“ potřesu hlavou a tváří se mi mihne poněkud skleslý výraz, když si uvědomím ten minulý čas. Tady mohu na své knihy zapomenout, tady… Bartholomew mi sebral i ty poslední zbytky svobody. Toho, co jsem měla ráda.
A pak Bradford zmíní bez varování brýle – moji neopatrnou poznámku, kterou jsem si měla nechat pro sebe. Nervózně se ošiju, přesto mi to nedá a pohledem zalétnu k brýlím položeným na stole. A vím, že ano, měly být černé. Na okamžik ho vidím, jak je oblečený v černém kabátu a usmívá se navzdory tomu, že nás právě zastavili Tajní a situace se nevyvíjela vůbec dobře. Vybavím si i to, jak moc ráda ho vidím. Jak mi buší srdce, tu úlevu a radost z toho, že je v pořádku… A tady. První muž, co ve mně neviděl oběť ale někoho, kým jsem vždy chtěla být.
Obraz se promění a před očima mi prokmitne střípek vzpomínky, jak stojí v hotelovém pokoji a já jsem tak ráda, že je tam se mnou. Že mě našel. A ta se vzápětí přelije v jinou, zamlženou vším tím vypitým koňakem a zbarvenou mým vlastním smíchem, když se sebevědomě stavím na nohy, abych mu dokázala, že nejsem opilá.
Přistihnu se, že už se dávno nedívám na brýle, ale pohledem se vpíjím do tváře mladého doktora. Bezostyšně na něj hledím, zatímco se každý sebemenší detail jeho obličeje spojuje s rysy černovlasého agenta z mých… Dokonce i ten hlas, všechna ta nenápadná gesta, mimika… Zamrkám, když na mě opět promluví a s nevýslovnými rozpaky rychle sklopím hlavu. „Já…“ zaváhám a zadrhnu se. Chvíli jen těkám očima mezi jeho tváří a nataženou rukou s brýlemi… Než se nakonec pohnu. Pomalým, váhavým krokem se k němu vydám blíže. Nechci, ale je to silnější než já. Musím se o tom přesvědčit.
Můj krok značně zakolísá natolik, že rychle couvnu, když tu nabídku doprovodí i otázka. Zastavím se a chytím mezi prsty pramen vlasů, který v nich svírám a žmoulám na kolik zoufale potřebuji něco dělat s rukama. „Budete… Budete si myslet, že jsem blázen,“ šeptnu. „I když… To si myslíte… I tak,“ dojde mi vzápětí směšnost toho prohlášení. S tím se přeci jen znovu rozejdu, abych si ty brýle o něj vzala a podívala se na ně zblízka. Jdu jen tak blízko, jak je nutné, snažím se mezi námi držet stále ten prostor podobna divokému zvířeti připravenému kdykoliv poplašeně cuknout.
„Myslím… Je to jako… Jako bych vás znala. Ale jinak, protože vás vidím prvně v životě a zároveň… Nevím, co se to děje. Není to skutečné, nedává to smysl, ale… Od té doby, co jsem tady se dějí… Věci, co neumím vysvětlit,“ hlesnu. „Viděla jsem vás s těmi brýlemi. Měly začerněná kouřová skla a… Byli jsme jinde. Byl jste někým jiným, ne doktorem Bradfordem, ale… Agentem jménem... Noah... A…“ zarazím se. „Nejsem blázen. Přísahám, že nejsem blázen, i když vím, že přesně to by blázen řekl. Vím, kdo jsem. Vím, že je to nesmysl, že žádné z těch malých deja vu nedává smysl a… A… Ale… Něco je tady špatně. Hodně špatně, musíte mi to věřit. Jen… Jen nevím co, snažím se, ale… Jako by se ve mně něco… Rozbilo,“ vydechnu takřka plačtivě. O to více když mi dojde, co jsem mu tu právě předvedla za scénu. | ||
| |||
| Nesnadné odpovědi Vera De Lacey „Takže si toho pamatuješ více.“ Povzdechne si William, jako kdyby si potvrdil svou úvahu. „Ramiela?“ Přeci jen trochu zbystří, když zazní to jméno. „On tam nakonec byl? Nakir věděl jen, že je to právě on, díky kterému mohl Generál začít pracovat na plánu, jak zachránit Dumah a dozvěděl se to… všechno. Vlastně, kdyby jej Nakir tehdy neprohlédl poté, co jej zastihl jednat s Arakiel, zcela určitě by se věci nevyvinuly takto. Kamael skutečně neobcházel Tribunál a nehledal otevřeně spojence. Moc dobře věděl, že to byla horká půda. Ale… Říkala jsi ale Ramiel? Co se s ním stalo?“ Zeptá se tě na něco, co nakonec nemůže tušit. Tehdy byl již… mrtvý. William se poté přeci jen alespoň trochu rozpovídá o Sidriel, jejíž jméno mezi vámi nezaznělo už dlouho. Možná v tom sehrál velkou roli fakt, jaký měla tehdy vztah s Nakirem. A stejně tak, jako se tě William nevyptával na Lucifera, nabízelo se nemluvit o někom takovém i v jeho případě. Celé to bylo nepříjemně osobní, ať už jste si argumentovali tím, že se vás to netýká sebevíce. „Hmm, z toho, co Nakir tehdy slyšel, soudím, že máš nejspíš pravdu. Lucifer vzal to, co Sidriel hlásala a udělal z toho něco svého. Samozřejmě, že si to přizpůsobil a ohnul, aby to vyhovovalo jeho vizi. Rád bych řekl, že to dělal jen on, ale… Ne, je to i dnes dost častá lidská vlastnost.“ Poznamená bez nějaké známky dotčení. Spíše konstatuje.
„Nevím, jestli jsem ten správný, abych mluvil o tom, co Sidriel tím vším myslela. Obávám se, že i já bych si do toho dal něco ze sebe, ale… Ano? Chápal bych to podobně. Ovšem Sidriel nikdy nezastávala vidinu nekonečného štěstí pro všechny. Dle ní to k životu nepatřilo. Ne navždy. Život měl být vždy o vzestupech a pádech. Snaze se učit. Posouvat se. A… začíná z toho být poněkud filosofická debata, že?“ Pohlédne na tebe s lehkým úsměvem, který mu ale pak hned na to zmizí ze rtů, jen co zmíníš fakt, že právě díky této společné řeči, se Zerachiel s Luciferem sblížili a začala tak jejich společná cesta. „To jsem… nevěděl.“ Usadí se mu ve tváři poněkud zamyšlený a chladný výraz, zatímco kolem vás nadále šumí vítr v korunách stromů, pod kterými jste se zastavili. „Ve vzpomínkách?“ Zeptá se nakonec William na něco z toho, co následně řekneš. „Takže jí přišel povědomý?“ Zazní v jeho hlase jistá zvědavost. „Ne, ti dva spolu nikdy nemohli strávit víc času. Vlastně se dle rozhodnutí Tribunálu ti dva nesměli ani správně setkat. Jeden z důsledků toho, jak se nakonec věci sešly s její výpravou skrz Brány.“ Vysvětlí ti něco, co je pro tebe nové, ale snad to i vysvětluje to, že se Zerachiel se Soudcem prakticky nikdy nepotkala, nebýt toho jednoho náhodného setkání, když byla tehdy s Luciferem. „Na druhé straně… Hmm, ne, nepamatuji si to.“ Potřese William zamítavě hlavou, když se zeptáš na něco, co by vám mohlo více věcí osvětlit, avšak… ať už se tam stalo cokoliv, zůstávalo to zatím stále zahalené tajemstvím. „Ani si pořádně nepamatuji jeho návrat a co se dělo bezprostředně poté. Vím jen… že se mu nějakým způsobem podařilo dostat zpátky nějakou její… část? Něco, dle čeho byla díky Zrcadlu stvořená Zerachiel. Ovšem zatím jsem neslyšel o tom, že by po znovuzrození komukoliv zůstaly staré vzpomínky nebo i jen střípky z minulého života. Tím spíše, když nešlo o klasické znovuzrození se vším všudy… Hmm, a nebo možná proto?“ Zarazí se na chvíli a zapřemýšlí. „Ale nevím… Vero. Vím, že bych měl vědět, ale obávám se, že v tomto ti nejsem schopen odpovědět.“ Vloudí se do jeho hlasu jistá stopa frustrace, se kterou se opět odmlčí. „Opravdu se cítíš na tu večeři?“ Ohlédne se po tobě s jistou starostí v očích, protože dle toho, co jsi teď dodatečně přiznala, to rozhodně nevypadalo na jen tak obyčejné verše.
| ||
| |||
| Brýle Delilah Blair Flanagan Ať už si o hře na asociace s pomocí bible myslíš cokoliv, viditelně to doktora Bradforda nijak nerozhodí, ani když to celé nazveš hloupostí. „Hmm, to je samozřejmě také názor.“ Pousměje se a něco si krátce napíše do zápisníku. A pak nalistuje další náhodnou stránku a přečte jiný krátký úryvek textu. Avšak tentokrát je to pro tebe vše jen ne obyčejný zážitek. Zaplaví tě vlna pocitů a obrazů, které i když jsou pro tebe nové, tak vlastně… nejsou. Je to chaotické a matoucí, ale v ten moment to vnímáš jako něco svého. Něco, co k tobě patří.
To až, když se z toho podivného stavu probereš, začne to zpětně působit naprosto nesmyslně. Nemístně. Něco takového není možné. Ne tady. Ne ve tvém životě. Doktor Bradford na tebe mlčky hledí, než trochu zaskřípá křeslo, jak na něm poposedne, snad jako kdyby se chtěl zvednout a dojít k tobě, ale to už konečně promluvíš a poskládáš si v hlavě tu prostou ale všeříkající odpověď.
„Hmm, takže spravedlnost. To je jistě nabízející se odpověď.“ Místo zvedání se z křesla sáhne opět po zápisníku, do kterého udělá krátkou poznámku. „Říká se, že smrt je spravedlivá. Nakonec si přijde pro každého a nedělá rozdíly. Takhle jste to myslela? Nebo snad…?“ Dá ti opět prostor pro to, abys rozvedla svou myšlenku. „Také se říká, že největším darem je milostivá smrt, ale znám spoustu lidí, kteří by s tímto názorem nesouhlasili.“ A zase máš pocit vtíravého deja vu z toho, jak ten muž mluví. To, co přesně říká, jako kdybys části toho už někdy slyšela.
„Ne tak často asi, jak bych měl.“ Pousměje se a zabubnuje prsty na ohmatané desky knihy. „Ale je to z mého pohledu zábavné a zároveň smutné čtení. V něčem inspirativní. V něčem naopak naprosto pomýlené. Je zajímavé vidět, jak si lidé tohle všechno vyobrazili dle svého a nastavili si sami pravidla. I když na můj vkus je to někdy až příliš… hmm, trestající? Myslím tím, jak končí někteří, kteří se proti něčemu vzepřou. Trochu moc přísné z mého pohledu.“ Pokrčí rameny. „A vy? Čtete ji ráda? Pokud ano, snad vás tu tímhle náhodným výběrem příliš nenudím.“
Váš rozhovor plyne, zatímco doktor prsty zavadí o brýle položené na stole a vzhlédne k tobě. „Slyšel jsem před tím dobře? Říkala jste, že by měly být černé?“
A ty v ten moment víš, že ano. Vidíš jej, jak stojí na ulici, kde vás před chvílí zastavila jednotka tajných. Oči kryté za kouřovými skly malých černých brýlích s tím lehkým, sebejistým úsměvem na rtech, který mu na nich seděl až nakažlivě často. Ten mladý agent, který ti trpělivě vložil pušku do ruky a naučil tě v jednom zasněženém lese střílet.
„Já mám vyprávět? Já? Tedy… Jeden by řekl, že víc historek bude mít dáma, co zrovna přijela z Provincií a mířila na mě ve dveřích revolverem.“
„Myslím, lady, že jste trochu přebrala. Probuzená, neprobuzená… To, že je ta lahev skoro na dně, je neúprosný fakt.“
Jsou stejní. Jsou naprosto stejní. Ty krátce střižené černé vlasy, úzká ostře řezaná tvář, a nakonec i ten hlas. Těžko bys zde hledala nějaké rozdíly, což si uvědomuješ o to palčivěji, když hned na to hledíš na doktora Bradforda sedícího v tmavě zeleném křesle naproti tobě.
„Jak jste na to přišla?“ Vzhlédne k tobě mladý lékař, který brýle zvedne do ruky a krátce si je prohlédne. „Ne, tyto nejsou černé. Jen... obyčejné. Prosím, podívejte se sama.“ Natáhne ruku i s nimi k tobě s tou obezřetně vyslovenou otázkou na rtech, během které z tebe nespustí pohled.
„Něco vám snad připomněly, Delilah?“
| ||
