Andor.cz - Dračí doupě online

♫♪♪♫

„Opravdu?“ vypadne ze mne napůl překvapeně, zpola nedůvěřivě. Opravdu mi… Rozumí? Jak by mohl, když sama tápu a nechápu… Nic z toho, co se mi děje. Možná jsem opravdu zešílela, jen jsem si toho dosud nevšimla. S neskrývanou úzkostí si prohlížím brýle s průzračně čirými tlustými skly určenými skutečně ke čtení. Nepřichází žádný další záblesk, dokonce se v mé ruce skla nezatmaví, prostě… Nic. Držím je opatrně za obroučky mezi prsty a připadám si najednou tak pošetile. Ani nevím, co přesně jsem od tohohle očekávala.

Všimnu si, jak doktor Bradford náhle vstane, čímž k sobě okamžitě přitáhne moji pozornost. Rychle ukročím jednou nohou dozadu a přenesu na ni váhu. Napjatě ho pozoruji, jak pomalu obchází stůl, zatímco ke mne tiše promlouvá. Opravdu si to myslí? Nebo…. Co je tohle za hru? Kdyby mi někdo řekl to, co já teď… Budu si myslet, že je to blázen. Zní to přeci šíleně! Je to šílené, všechno – tohle – celé!... S očima rozevřenýma dokořán strnule sleduji, jak se blíží, přesto… Neutíkám. Ne. Z těch pár vypadnutých střípků ve mne zůstala ozvěna… Těch pocitů. Ten muž s černě zabarvenými brýlemi byl někdo… Kdo… Noah.

„Mám?“ hlesnu nejistě, dokonale rozhozená situací, v jaké jsem se ocitla. Drobně sebou trhnu, když náhle zruší vzdálenost mezi námi a ocitne se tak moc… Blízko. A pak to řekne. Snad bych i poplašeně ucouvla dozadu aspoň o dva kroky, abych se vzdálila, ale to jedno jediné „Del“ mne dokonale přimrazí na místě. Prostor kolem Bradforda se opět zakřiví a nabere ten zvláštní zlatý lesk, zatímco na mne soustředě hledí. Až to je ta chvíle, kdy udělám krok dozadu, přesto dál už nejdu. Jen těkám očima mezi zlatými záblesky, jeho zvednutýma rukama a tváří.

„Takže… Takže to… Je… Skutečné?“ zašeptám zmateně. I když… Co? Sofie? Noah? Ty dveře vedoucí do páchnoucího sklepení? Ty… Umírající obličeje… Ne, ne, ne. Zamrkám, když z ničeho nic přejde do toho důvěrného tykání a nabídne mi pomoc. „Dostanete mě… Ven?“ vydechnu. Visím očima na jeho rtech, které se pohnou společně s pokyny, co musím… Jenže to nestačí doříct. Nestačí nic, když se náhle otevřou dveře.

Málem vyletím z kůže. Prudce od něj odskočím a hlavou trhnu směrem k zadýchané sestře stojící na prahu. Mlčky si vyslechnu výměnu mezi sestrou a doktorem. Nese mu složku – moji složku, ovšem její vyrušení zrovna v takovou chvíli – to načasování… Je to náhoda? Mohla by být? Čím více nad tím přemýšlím, tím méně se mi tomu chce věřit. Zvláště poté, když sestra Dorothy náhle vypálí pokyn ohledně medikace. Mé medikace.

„C-co?“ hlas mi poskočí, když mi to dojde. „Jak… Jak mi mohl někdo napsat medikaci, když mě nikdo neprohlédl ani se mnou nemluvil?“ vypadne ze mne zaskočeně. „Já… Já nechci žádné léky, dokud mne někdo…“ nedořeknu, jak si všimnu té náhlé změny atmosféry. Neškodně působící Dorohy najednou postrádá veškerou svoji úslužnost a trvá si na svém. Oponuje lékaři. A Bradford… Jí vyhoví. Podívá se po mně, ale… Ale já nevím, co ode mě čeká. Co bych měla udělat. Podvolit se? Poslušně odsud odejít a jako hodná pacientka si vzít své léky?

„Pravidla tohohle místa jsou jasně daná. Nemáme na výběr, madam,“ zní mi hlavě ještě chvíli poté. Přesto se ve mne všechno kroutí a bezhlesně křičí. Jaké se tady dávají asi léky? Takové, co vás utlumí. Co vezmou světu veškeré barvy i ostré hrany vůle. A jakkoliv bych je předtím snad i uvítala, nyní… „Jsi v nebezpečí.“ Udělám krok stranou. „S tímhle místem je hodně věcí špatně, Del.“ To, jak se rozhlédl kolem nás. Jak napjatě a vážně najednou zněl.

„Ne, ne, ne, ne,“ zadrmolím a rychle se pohnu. Couvám před sestrou na opačnou stranu místnosti, dokud mne nezastaví okno za zády. „Nemůžete… Nemůžete mi jen tak dát nějaké léky,“ potřesu hlavou. „Já… Já…“ překotně se snažím něco vymyslet, i když dobře vím, jak marná snaha to je. „Vezmu si je… Vezmu si je jen od lékaře,“ vyhrknu první, co mě napadne a podívám se po Bradfordovi, jehož brýle stále držím v ruce.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Pan doktor Bradford si pár věcí opět napíše do zápisníku, když promluvíš o smrti i bibli. Avšak je to přesně, jak říkal, nerozmlouvá ti tvé názory, ani se netváří, že by se mu zdály rozumné nebo s nimi naopak nesouhlasil. Ať už si o tom ve skrytu duše myslí cokoliv, zachovává tváří tvář tobě neutrální výraz přesně dle hesla, které ti na začátku sezení sdělil – Žádná odpověď není špatná.

Po tom zvláštním záblesku se věci opět uklidní. Tedy až do momentu, kdy se dostanou na přetřes ty zatracené brýle a ty se opět ztratíš v podivné změti záblesků, pocitů… vzpomínek? Ne, nikdy jsi nic podobného nezažila, ale přesto to působí jako něco takového. Jako když vzpomínáš na svou poslední oslavu narozenin nebo váš první tanec s Barthem.

Je to… stejné. Jen ti chybí vše kolem. To, co tomu předcházelo i co následovalo.

Natáhne se k tobě doktorova ruka s nabízenými brýlemi a ty zaváháš, přesto po chvíli vykročíš blíže ke stolu a za ním sedícímu doktoru Bradfordovi. Ten tě sleduje s uvolněným výrazem ve tváři a prostě a jednoduše čeká, až se přiblížíš natolik, aby sis ty brýle z jeho ruky vzala. Ale ještě před tím se nakonec rozhodneš promluvit. O tom, co se ti zde děje. To těch zvláštních záblescích, které od svého příjezdu sem zažíváš. A také v neposlední řadě o něm.

Muž sedící naproti tobě tě sleduje opět tím klidným, nehodnotícím výrazem, ve kterém bys jakékoliv odsouzení, či reakci na to vše hledala těžko. Takto vyslovené nahlas to zní šíleně. Sama si tak připadáš. Ale…

„Zajímavé… Přesto, myslím, že vám rozumím.“ Zazní náhle těch pár slov od doktora, z jehož ruky si vezmeš nabízené brýle. Jsou lehké. Kovové obroučky v sobě drží čirá skla, který však při bližším pohledu… Přijdou ti obyčejná. Jako kdyby nezkreslovaly ve skutečnosti svět za nimi, aby čtenáři umožnily lépe zaostřit na drobný text. Jsou skutečně doslova obyčejné. Přesně jako doktor Bradford říkal. 

„Někdy hry na asociace spouští u pacientů různé věci.“ Postaví se pomalu z křesla a jen krátce zvedne ruce, když zahlédne tvou ostražitou reakci. „Nemyslím si, že jste blázen, Delilah. To vůbec.“ Pokračuje tlumeným hlasem. Slova vyslovuje pomalu. Zřetelně. Zatímco pár kroky obejde stůl, aby se dostal na jeho druhou stranu – k tobě.

„A máte pravdu…“ Pohlédne na tebe a udělá další krok tvým směrem. Už vás dělí jen pár metrů. „S tímto místem…“ Ztiší hlas, že jej skoro slyšíš, než posledním krokem doslova zruší vzdálenost mezi vámi dvěma. „Je hodně věcí špatně, Del.“ Zašeptá skoro neslyšně v rychlosti kousek od tvého ucha ještě, než se snad stihneš urychleně vzdálit do bezpečné vzdálenosti. Nenásleduje tě. Opět jen zvedne ruce, abys na ně viděla a jen potřese hlavou. Prostor kolem něj se opět zčistajasna prohne a zavlní, ale on nevypadá, že by to snad vnímal. Nebo snad…? Postřehneš, jak se krátce soustředěně zamračí, ale nespouští z tebe pohled.

„Ale pokud se odtud máš dostat, je jen jedna cesta, kterou to jde. A proto jsem tady.“ Pokračuje doktor Bradford o něco tlumenějším i když o poznání napjatějším hlasem, který je však zároveň také slyšitelnější než jeho šepot před tím. I tak si ale všimneš, jak se rozhlédne kolem vás, jako kdyby vás tu snad někdo mohl co? Vidět? Poslouchat?

„Pomůžu ti, ale nemáme moc času. Jsi v nebezpečí, ale musíme být opatrní. Musíš…“

A v ten moment se otevřou zčistajasna bez klepání dveře a do místnosti spíše, než vejde, tak vpadne sestra, která tě sem vedla.

„Ah, pane doktore Bradforde! Omlouvám se, ale nesu vám tu složku, jak jste si přál!“ Vyhrkne zadýchaně a vypadá, jako kdyby sem snad celou cestu běžela.

Bradford po ní šlehne pohledem a udělá od tebe dva kroky zpátky ke stolu.

„Nezapomněla jsi klepat, Dorothy?“ Vytratí se z jeho hlasu dřívější napětí a nahradí jej opět ten klid, se kterým s tebou hovořil před tím. Přesto v těch slovech zaznamenáš pár ostřejších hran, jež tam dříve rozhodně nebyly.

„Ehm, co? Já neklepala?“ Zarazí se sestra viditelně vyvedená z míry doktorovou poznámkou a ohlédne se po otevřených dveřích, jako kdyby jí snad ty mohly odpovědět.

„Ne, Dorothy. Neklepala.“ Přejde Bradford zpátky ke svému křeslu, u kterého se zastaví, aniž by se posadil.

„Opravdu? No… Tak… To se omlouvám, pane doktore. Ale asi jsem v tom spěchu zapomněla. Každopádně tady je ta složka, ovšem… Obávám se, že si tady madam Flanagan budu muset půjčit.“ Pokračuje ve vysvětlování, zatímco položí tenkou papírovou složku na stůl před Bradforda, který jen tázavě povytáhne obočí po jejím nečekaném sdělení.

„Vypadá to, že jí už byla předepsaná medikace, kterou si během oběda nevzala.“ Pokračuje sestra s vysvětlením, po kterém se doktor zatváří všelijak, jen ne potěšeně.

„Rozumím, ale tohle počká. Jsme uprostřed sezení. Nemůžete jen tak…“ A prostor kolem něj se opět tím zvláštním způsobem zavlní, zatímco sestra nakloní hlavu na stranu v tom skoro až nechápavém výrazu. Skoro, jako kdyby někomu v divadle někdo nahodil špatnou repliku a on teď nevěděl, co říct, čekajíc na nápovědu. Chvíli je ticho, než se sestře vrátí do tváře rozhodný výraz.

„Pan doktor Hart trval na tom, že pacienti mají dostávat pravidelně svou medikaci. Promiňte, ale tohle je nařízení shora. Pacientka musí dostat své léky. Přesně dle rozpisu.“ Trvá si neoblomně na svém sestra, která si najednou s doktorem vyměňuje zcela bezostyšně pohled.

Bradford se nadechne, otevře ústa, jako kdyby chtěl něco říct… A zase vydechne, než očima zalétne k tobě snad v čekání na… něco. „Dorothy… Nedáváte mi příliš možností, že?“ Pousměje se dosti nevesele zpátky na sestru. „Ale rozumím. Pravidla tohoto místa jsou jasně daná. Kdo jsem, abych se jim protivil.“ Kývne hlavou a pokyne k tobě.

„Obávám se madam, že nemáme na výběr, ale musíme naše sezení alespoň pro teď přerušit.“ Semkne na vteřinu poněkud nespokojeně rty, než se tvář opět vyhladí a natáhne se raději po složce, kterou tam nechala sestra.

Znovu si promnu tvář a krátce zavadím pohledem o svůj odraz v okně, ale nijak mi to nepomůže s odpovědí na otázku, co se to děje. Nic z toho se nestalo. Jediný člověk, kterého jsem viděla umírat byl Bartholomew, ale… Ale tohle bylo jiné. Byla jsem to já, kdo… Byla jsem… Smrt? Je to tak absurdní. Nikdy jsem si nepředstavovala smrt ostatních, bože, to ne. Jak dlouho trvalo, než jsem se odhodlala k tomu poslednímu zoufalému kroku, jak se zachránit před vlastním manželstvím? A ani to jsem nezvládla dokonat.

To, co doktoru Bradfordovi odpovím, není tak zcela pravda. Spravedlnost? Ano, ale… Zadostiučinění. Pomsta. Soudce, kat i porota. Mimoděk se zachvěji, jak je mi z toho na okamžik úzko. „Já… Já už nevím, jak jsem to myslela. Možná… Asi tak… Ne, tedy ano, tak jak říkáte, doktore Bradforde,“ odpovím mu vyhýbavě a vzápětí se opět zadrhnu, když pokračuje dál se svým dovětkem i milostivé smrti. Už jsem to slyšela, musela jsem to už někdy slyšet, přesto si zaboha nejsem schopná vybavit… „…smrt už dávno není milostivá,“ hlesnu poněkud nepřítomně, aniž by mi to dávalo příliš smysl. Nebo…? Potřesu hlavou…

A jsem to já, kdo na doktora vzápětí promluví, vyzve ho k odpovědi na otázku. Potřebuji aspoň na chvíli přijít na jiné myšlenky, třeba to pomůže. Doufám. Poslouchám doktorův hlas a snažím se soustředit na to, co mi říká. Za jiných okolností bych to vlastně považovala za zajímavý názor i rozhovor, který by mne doopravdy bavil, ale… „Ah, já?“ zarazím se. „Četla jsem ráda. Ale… Ale bibli ne. Ne, v bibli najde útěchu jen ten, kdo nic nehledá,“ potřesu hlavou a tváří se mi mihne poněkud skleslý výraz, když si uvědomím ten minulý čas. Tady mohu na své knihy zapomenout, tady… Bartholomew mi sebral i ty poslední zbytky svobody. Toho, co jsem měla ráda.

A pak Bradford zmíní bez varování brýle – moji neopatrnou poznámku, kterou jsem si měla nechat pro sebe. Nervózně se ošiju, přesto mi to nedá a pohledem zalétnu k brýlím položeným na stole. A vím, že ano, měly být černé. Na okamžik ho vidím, jak je oblečený v černém kabátu a usmívá se navzdory tomu, že nás právě zastavili Tajní a situace se nevyvíjela vůbec dobře. Vybavím si i to, jak moc ráda ho vidím. Jak mi buší srdce, tu úlevu a radost z toho, že je v pořádku… A tady. První muž, co ve mně neviděl oběť ale někoho, kým jsem vždy chtěla být.

Obraz se promění a před očima mi prokmitne střípek vzpomínky, jak stojí v hotelovém pokoji a já jsem tak ráda, že je tam se mnou. Že mě našel. A ta se vzápětí přelije v jinou, zamlženou vším tím vypitým koňakem a zbarvenou mým vlastním smíchem, když se sebevědomě stavím na nohy, abych mu dokázala, že nejsem opilá.

Přistihnu se, že už se dávno nedívám na brýle, ale pohledem se vpíjím do tváře mladého doktora. Bezostyšně na něj hledím, zatímco se každý sebemenší detail jeho obličeje spojuje s rysy černovlasého agenta z mých… Dokonce i ten hlas, všechna ta nenápadná gesta, mimika… Zamrkám, když na mě opět promluví a s nevýslovnými rozpaky rychle sklopím hlavu. „Já…“ zaváhám a zadrhnu se. Chvíli jen těkám očima mezi jeho tváří a nataženou rukou s brýlemi… Než se nakonec pohnu. Pomalým, váhavým krokem se k němu vydám blíže. Nechci, ale je to silnější než já. Musím se o tom přesvědčit.

Můj krok značně zakolísá natolik, že rychle couvnu, když tu nabídku doprovodí i otázka. Zastavím se a chytím mezi prsty pramen vlasů, který v nich svírám a žmoulám na kolik zoufale potřebuji něco dělat s rukama. „Budete… Budete si myslet, že jsem blázen,“ šeptnu. „I když… To si myslíte… I tak,“ dojde mi vzápětí směšnost toho prohlášení. S tím se přeci jen znovu rozejdu, abych si ty brýle o něj vzala a podívala se na ně zblízka. Jdu jen tak blízko, jak je nutné, snažím se mezi námi držet stále ten prostor podobna divokému zvířeti připravenému kdykoliv poplašeně cuknout.

„Myslím… Je to jako… Jako bych vás znala. Ale jinak, protože vás vidím prvně v životě a zároveň… Nevím, co se to děje. Není to skutečné, nedává to smysl, ale… Od té doby, co jsem tady se dějí… Věci, co neumím vysvětlit,“ hlesnu. „Viděla jsem vás s těmi brýlemi. Měly začerněná kouřová skla a… Byli jsme jinde. Byl jste někým jiným, ne doktorem Bradfordem, ale… Agentem jménem... Noah... A…“ zarazím se. „Nejsem blázen. Přísahám, že nejsem blázen, i když vím, že přesně to by blázen řekl. Vím, kdo jsem. Vím, že je to nesmysl, že žádné z těch malých deja vu nedává smysl a… A… Ale… Něco je tady špatně. Hodně špatně, musíte mi to věřit. Jen… Jen nevím co, snažím se, ale… Jako by se ve mně něco… Rozbilo,“ vydechnu takřka plačtivě. O to více když mi dojde, co jsem mu tu právě předvedla za scénu.

Vera De Lacey

Delilah Blair Flanagan

Ať už si o hře na asociace s pomocí bible myslíš cokoliv, viditelně to doktora Bradforda nijak nerozhodí, ani když to celé nazveš hloupostí. „Hmm, to je samozřejmě také názor.“ Pousměje se a něco si krátce napíše do zápisníku. A pak nalistuje další náhodnou stránku a přečte jiný krátký úryvek textu. Avšak tentokrát je to pro tebe vše jen ne obyčejný zážitek. Zaplaví tě vlna pocitů a obrazů, které i když jsou pro tebe nové, tak vlastně… nejsou. Je to chaotické a matoucí, ale v ten moment to vnímáš jako něco svého. Něco, co k tobě patří.

To až, když se z toho podivného stavu probereš, začne to zpětně působit naprosto nesmyslně. Nemístně. Něco takového není možné. Ne tady. Ne ve tvém životě. Doktor Bradford na tebe mlčky hledí, než trochu zaskřípá křeslo, jak na něm poposedne, snad jako kdyby se chtěl zvednout a dojít k tobě, ale to už konečně promluvíš a poskládáš si v hlavě tu prostou ale všeříkající odpověď.

„Hmm, takže spravedlnost. To je jistě nabízející se odpověď.“ Místo zvedání se z křesla sáhne opět po zápisníku, do kterého udělá krátkou poznámku. „Říká se, že smrt je spravedlivá. Nakonec si přijde pro každého a nedělá rozdíly. Takhle jste to myslela? Nebo snad…?“ Dá ti opět prostor pro to, abys rozvedla svou myšlenku. „Také se říká, že největším darem je milostivá smrt, ale znám spoustu lidí, kteří by s tímto názorem nesouhlasili.“ A zase máš pocit vtíravého deja vu z toho, jak ten muž mluví. To, co přesně říká, jako kdybys části toho už někdy slyšela.

„Ne tak často asi, jak bych měl.“ Pousměje se a zabubnuje prsty na ohmatané desky knihy. „Ale je to z mého pohledu zábavné a zároveň smutné čtení. V něčem inspirativní. V něčem naopak naprosto pomýlené. Je zajímavé vidět, jak si lidé tohle všechno vyobrazili dle svého a nastavili si sami pravidla. I když na můj vkus je to někdy až příliš… hmm, trestající? Myslím tím, jak končí někteří, kteří se proti něčemu vzepřou. Trochu moc přísné z mého pohledu.“ Pokrčí rameny. „A vy? Čtete ji ráda? Pokud ano, snad vás tu tímhle náhodným výběrem příliš nenudím.“

Váš rozhovor plyne, zatímco doktor prsty zavadí o brýle položené na stole a vzhlédne k tobě. „Slyšel jsem před tím dobře? Říkala jste, že by měly být černé?“

A ty v ten moment víš, že ano. Vidíš jej, jak stojí na ulici, kde vás před chvílí zastavila jednotka tajných. Oči kryté za kouřovými skly malých černých brýlích s tím lehkým, sebejistým úsměvem na rtech, který mu na nich seděl až nakažlivě často. Ten mladý agent, který ti trpělivě vložil pušku do ruky a naučil tě v jednom zasněženém lese střílet.

„Já mám vyprávět? Já? Tedy… Jeden by řekl, že víc historek bude mít dáma, co zrovna přijela z Provincií a mířila na mě ve dveřích revolverem.“

„Myslím, lady, že jste trochu přebrala. Probuzená, neprobuzená… To, že je ta lahev skoro na dně, je neúprosný fakt.“

Jsou stejní. Jsou naprosto stejní. Ty krátce střižené černé vlasy, úzká ostře řezaná tvář, a nakonec i ten hlas. Těžko bys zde hledala nějaké rozdíly, což si uvědomuješ o to palčivěji, když hned na to hledíš na doktora Bradforda sedícího v tmavě zeleném křesle naproti tobě.

„Jak jste na to přišla?“ Vzhlédne k tobě mladý lékař, který brýle zvedne do ruky a krátce si je prohlédne. „Ne, tyto nejsou černé. Jen... obyčejné. Prosím, podívejte se sama.“ Natáhne ruku i s nimi k tobě s tou obezřetně vyslovenou otázkou na rtech, během které z tebe nespustí pohled.

„Něco vám snad připomněly, Delilah?“

… a také nebyla.

„Proč? Stejně nezáleží na ničem jiném než tom, co se dočtete v mé složce, až ji dají dohromady,“ uhnu před doktorem Bradfordem pohledem v jasném odmítnutí jeho výzvy. Nechci o tom mluvit, a už vůbec ne s ním. Nakonec mne k tomu ani nenutí, obzvláště když se chytím té jeho průpovídky o náročném dni a rozvedu svůj „náročný den“ do detailů, o které nestál, a přesto mu to všechno hodím na hlavu. Je to ode mě hloupé a dětinské, vůbec bych se tu s ním neměla bavit, ale… Ten ublížený pocit nespravedlnosti a zhnusení, co z dnešního dne mám, je silnější než cokoliv jiného.

Namísto pokárání se ovšem Bradford zamračí a vyslouží si tím můj nedůvěřivý pohled. „Zpátečnické,“ zopakuji po něm polohlasně, i když to rozhodně není slovo, které bych použila já. Středověké? Nelidské? Bezohledné? Ah, pod to bych se rozhodně podepsala, a to jsem tu jen od rána. „Jistě, a to vás ospravedlňuje k čemukoliv, co si s námi pro naše vlastní dobro zamanete,“ řeknu tiše dutým hlasem, když si to stejně celé obhájí tím, že je k tomu přeci dobrý důvod a jen mě utvrdí v tom, že jsem se v něm nespletla.

Ruce spustím níže a nechám je sepjaté na břiše, zatímco rytmickými pohyby přejíždím nehty po vlastních předloktích ve snaze se uklidnit. Přesto se mi oči stále rozrušeně lesknou, když doktor Bradford pokračuje dál… Proč mi to říká? Aby si mne snad získal? Přiměl mě s ním mluvit? S ostrým nádechem na něj opět nevěřícně pohlédnu a má nedůvěra vůči němu jen zesílí. „Jestli tomuhle doopravdy věříte, tak jste ještě naivnější než já, doktore Bradforde. A to už je co říci,“ hlesnu a lehce potřesu hlavou. O nabízený čaj jen zavadím očima, ale od okna se ani nehnu. Jako by snad šálek čaje mohl něco změnit. Zlepšit? Najednou se přistihnu, jak myslím na to, jak moc bych si dala svůj přeslazený čaj s mlékem a pár ořechovými sušenkami, které Kayla občas pekla… A v tu chvíli si přitisknu ruce na okamžik pevněji k břichu sevřenému napětím i hladem a ustoupím o další krok dál od Bradforda.

Ani na druhou otázku mu neodpovím. Ať už je hra na asociace cokoliv, říkala jsem mu to přeci. Nechci s ním nic hrát! Mlčky tak sleduji, jak vytahuje ze šuplíku deník v kožené vazbě a bibli. Nechápavě nakrčím obočím, a i když bych se za jiných okolností okamžitě začala zvědavě vyptávat, tak nyní neřeknu na znamení svého tichého protestu ani slovo. Tedy… Aspoň do okamžiku, kdy si všimnu další věci, kterou si muž vytáhne na stůl před sebe. Brýle s kulatými obroučkami. Přistihnu se, že na ně nehnutě hledím na kolik mi jedna věc... Nesedí. „Černé. Měli mít… Černá skla,“ hlesnu tichounce aniž bych vnímala, co mi ve skutečnosti doktor říká. Nedokážu tu představu vyhnat z hlavy. To, jak má na očích brýle s tmavými kouřovými skly a křivě se usmívá, zatímco říká… „Del.“

Až opožděně si uvědomím, že mi z Bible předčítá… Verše. A ptá se mě. „Je to nesmysl. To si o tom myslím,“ zamumlám v odpověď. Ten verš. Celá tato hra. Taková hloupost. Jestli kdy Bůh skutečně existoval tak jako andělé, tak tam nahoře už dávnou nic není. Je pryč a oni mrtví. Tečka. Stisknu rty k sobě a nic dalšího už nedodám, ať si o tom Bradford myslí, co chce. Snad jen se drobně zamračím, když si všimne, jak si něco k sobě zapíše.

A pak přečte další verš, tentokrát z jiné stránky. Nadechnu se… A v tu samou chvíli se mi zadrhne dech v hrdle. Obraz vykreslující se mi před očima není vůbec hezký a zároveň… Je jich tolik. Těch tváří. Barth, Meeksová, desítky dalších přízračných obličejů, které mají společnou jedinou věc. Bolest křivící její rysy do smrtelné agonie vedoucí k jedinému správnému konci. Každý jediný z nich si nezasloužil nic jiného a já… Byla jsem to… Já…

Ani nevím, jak dlouho tam strnule stojím a se zamženým pohledem zírám do okna na odraz vlastní pobledlé tváře rámované světle rusými vlasy. Když se do toho všeho náhle vplete mužský hlas vytrhávající mne z té přízračné přehlídky umírání, polekaně sebou trhnu jako kdyby mne uhodil. Srdce mi poskakuje v hrudi a… S dlouhým výdechem si promnu oči a vzápětí se opět chytím za ruce. Ticho se natáhne, než jej konečně prolomí můj vlastní hlas. „Spravedlnost,“ zachraptím v odpověď. „Každý z nich si to zasloužil,“ šeptnu o poznání tišeji až tím sama sebe polekám, že jsem to opravdu řekla nahlas. Tentokrát se z toho nedokážu tak snadno oklepat ani nad tím mávnout rukou na kolik mne to… Rozhodilo? Ani nevím, jen… Nedokážu to dostat z hlavy. Nejde to, prostě to…

„Čtete bibli často?“ zeptám se Bradforda bez varování. Ani si nejsem jistá proč. Možná… Abych to zamluvila. Tuhle hloupou hru na asociace nebo svoji odpověď nebo… Cokoliv…

Delilah Blair Flanagan

Ne, není ti to zde příjemné. Nakonec ani trochu. Ale doktor Bradford zachovává svůj snad až typický klid a nadhled i když ignoruješ jeho nabídku čaje stejně jako když tě při odpovědi neopouští ten ostrý pichlavý tón v hlase, který nemizí ať už mluvíš o tomto zařízení, Meeksové a nebo snad manželovi, díky kterému jsi teď tady. Bradford tě nevyrušuje, jen upije sám z vlastního šálku a zamyšleně tě sleduje. Až když domluvíš a ticho se natáhne tak, že i jemu dojde, že teď jsi už domluvila, tak se krátce nadechne, aby promluvil.

„Přiznám se, že společenské drby nikdy nebyly mou zálibou, takže… Ne, bohužel v tomto případě nevím, o čem přesně mluvíte. Na druhou stranu drby umí velmi brzy začít žít vlastním životem a s pravdou pak už mají pramálo společného, takže… mě to příliš netrápí. Chtěl bych si raději vyslechnout verzi přímo od zdroje, hmm?“ Pohlédne na tebe přes okraj šálku s neskrývanou výzvou vepsanou v očích. Ale ať už se na tohle téma rozmluvíš nebo ne, nevypadá to, že by se na tom hodlal zarazit a nutit tě. Místo toho se chytí ještě dalších věcí, které jsi zmínila.

„Tohle všechno se vám dnes stalo?“ Zamračí se poněkud nespokojeně, i když kdo ví, jestli to prostě jen celé nehraje, aby si tě získal. „Vím, že metody v tomto zařízení jsou často dosti… zpátečnické? To je to vhodné slovo?“ Zamyslí se krátce, než jen pokývne hlavou, jako kdyby se svou odpovědí i souhlasil. „Na druhou stranu si musíte uvědomit, že zde pracujeme s lidmi, jejichž mentální stav je dělá nebezpečnými nejen pro své okolí ale také pro sebe samé… A váš manžel vám jistě zaplatil pobyt zde z nějakého důvodu.“ Pokračuje, než s ťuknutím odloží hrníček zpátky na podšálek a s povzdechem se rozhlédne kolem a nakloní se maličko přes stůl.

„Víte… Ne se vším tu můžete souhlasit. Já sám se plně neshoduji s myšlenkou, kterou je teď Greenhill veden. Vlastně vůbec se s ní neshoduji, ale… Pokud má mít tohle naše sezení smysl a pokud se odtud jednoho dne chcete dostat opět jako žena, kterou jste před tím vším byla, musíme pokračovat v téhle… hmm, hře.“ Pohlédne na tebe nezvykle vážně, než se opět narovná a krátce si odkašle. „Tedy je možná trochu nepřesné říkat tomu hra… Ostatně tohle by teď měla být terapie. Hmm, opravdu si nedáte čaj?“ Pousměje se přívětivě a ukáže ti na šálek a také židli naproti němu, ale ani tentokrát tě do ničeho nenutí.

„Ale rozumím, že nechcete mluvit o sobě. Ne po takovém dni. Tak, co kdybychom zvolili něco jiného. Znáte hru na asociace, Delilah?“ Poskočí mu koutek rtů o něco výš, zatímco sáhne do šuplíku, aby z něj vytáhl nějaké věci. Vypadá to na nějaký poznámkový deník v tlusté kožené vazbě a psací pero, které položí kousek stranou od sebe. K těmto věcem se však záhy přidá další. Tlustší ohmataná kniha, na jejímž přebalu vidíš i takto z dálky vyražený zlatý kříž. Máš velmi dobré tušení, o co nejspíše půjde.

„Nemusíte se bát, nepůjde o nic složitého ani nepříjemného. Bude to vlastně pouze a jen na vás, co z toho nakonec bude.“ Pokračuje doktor Bradford, který pak ještě položí na stůl něco dalšího. Malé brýle s kovovými kruhovými obroučkami, které… ne nemají kouřová černá skla, jak bys snad v první chvíli čekala, ale prostá čirá dioptrická. „Hmm, znáte to, když vás varují, že čtení knih po nocích jen u zapálené lampy není dobré pro vaše oči? Tak… skutečně asi není.“ Dovysvětlí ti, když zachytí tvůj pohled, kterým možná až příliš dlouho visíš na tom kousku kovu a skla.

„Ale zatím je ještě dostatečné světlo, snad to zvládnu ještě chvíli bez nich. Hmm, tak co vybereme…“ Natáhne se po knize a náhodně jí prolistuje, než zastaví na jedné ze stran, po níž sklouzne prstem. „Třeba tady…  Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“ Přečte těch pár veršů, při kterých jeho hlas nabere na zvučnosti. „Co si o tom myslíte? Vyvolává to u vás nějaké myšlenky? Pocity? Zdá se vám to pozitivní? Negativní? Žádná odpověď není špatná.“  Natáhne se po zápisníku, aby si do něj něco krátce poznamenal, než se opět chopí knihy a přelistuje na jinou část.

„Tohle není zlé. Hmm, Římanům 5:12… Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili.“

A tobě se najednou před očima zableskne množství tváří, po kterých šplhají černé linie připomínající kořeny smrtelné nákazy. Je jich tolik. Barth, sestra Meeksová a pak další a další. Umírají. A přesto… Cítíš při tom jistý pocit zadostiučinění. Zasloužili si to. Všichni. A ty jsi tam byla od toho, abys jim přinesla právoplatnou odplatu, za jejich konání, protože tohle jsi byla… ty. Smrt.

„A teď?“ Ozve se jakoby z dálky Noahův… Ne Bradfordův hlas, který tě vrátí nohama zase zpátky na zem.

Jakkoliv chodím po pokoji ve snaze vybít ze sebe všechno to napětí, příliš to nepomáhá. Myšlenky mi sklouzávají stále k tomu samému a jednou z těch věcí je i doktor Bradford a to protivné zmatečné deja vu, které ve skutečnosti je jen… Já ani nevím co. Nedovedu si to vysvětlit. Je to stejné jako se Sofií – Sarah. S těmi dveřmi do vedoucími do suterénu. To… To něco, co se stalo v umývárně. Nikdy dříve se mi takové věci přeci nestávaly, já… Já prostě nevím. A čím více se nad tím snažím přemýšlet a najít jiné vysvětlení, než jsem opravdu blázen anebo hůře, doopravdy bláznit začínám, tím více jsem akorát z toho všeho unavená. Rozbolavělá.

Když se po té věčnosti čekání náhle ozve zvuk klíče rachotícího v zámku, zaseknu se uprostřed pohybu. Nikdo se samozřejmě neobtěžuje s klepáním… Ostatně proč? Tady nemáme žádná práva, drží nás tu jako nemocná zvířata nehodící se na porážku. Kysele se ušklíbnu, zatímco s pohledem upřeným na sestru stojící ve dveřích mám sto chutí říct jí prostě a jednoduše „ne“. Neodpovím jí. Neřeknu vlastně vůbec nic, jen na ni mlčky hledím ještě chvíli poté, co mne vyzve abych ji následovala. Nakonec se ovšem pohnu a váhavě za ni vykročím ven z cely.

Už mezi dveřmi si všimnu ramenatého zřízence stojícího na chodbě. Samozřejmě. Na okamžik můj krok zakolísá, dlaní si mimoděk přejedu po bolavé paži. Raději sestru odevzdaně následuji pryč z našeho křídla. Nesnažím se o nic, jen se rozhlížím po chodbách, kterými procházíme do civilizované části Greenhillu. Ne, tady to už není cítit tím nepříjemným pachem mizérie a smrti lidské důstojnosti. Pokrytci. Pořád to nechápu. Jak je možné, že to vedení Greenhillu prochází? To… To opravdu nikomu nezáleží na… Ostře vydechnu a potřesu hlavou. Hlupačko, jistěže ne, okřiknu sebe sama.

Nakonec se zastavíme u jedněch ze dveří, na které sestra zaklepe. Zůstanu stát na místě, dokud si nevyřídí z Bradfordem potřebné formality a připadám… Připadám si u toho tak zvláštně nepřístojně. V jednu chvíli nejistě přešlápnu z nohy na nohu a váhavě se rozhlédnu po chodbě, když ten zvláštní pocit z doktora Bradforda jen zesílí. Je to tak děsivě snadné. Vybavit si jeho tvář, to, jak se zrovna teď tváří. Jako bych ho znala mnohem déle než jen těch pár minut v jídelně. A… A není mi to příjemné. Jen to prohlubuje zmatek vířící mi myslí.

Zůstanu tak nehybně stát i poté, co mne sestra mávnutím ruky vyzve ke vstupu do… Pracovny? Vyšetřovny? Je to nakonec ruka zřízence, která mi připomene, jak se věci mají. Dokonce i zde, kde to nevypadá jako ve věznici. „Nedotýkejte se mě!“ ohradím se a rychle trhnu ramenem, abych ho vymanila zpod zřízencovi dlaně a udělám krok vpřed. Ošiju se, ovšem nakonec přeci jen vejdu dovnitř. Sestra za mnou zavře dveře a ponechá mne tak napospas doktoru Bradfordovi.

Očima zatěkám po pracovně, která se nedá ani v nejmenším srovnávat s tím, čemu teď musím říkat domov. Zamračím se, ani se nesnažím tvářit se, že by se mi tu snad líbilo. Tohle není… Tohle není fér. Místnost se sice nedá ani v nejmenším srovnávat s luxusem pracovny mého manžela, přesto je to jako ocitnout se v úplně jiném světě, než je ubytovací křídlo. Nakonec na vybavení pracovny vůbec nezáleží, středobodem celé místnosti je muž stojící stranou, zatímco… Nalévá čaj. Neujde mi, že do dvou šálků. Myslí si, že si mě koupí čajem? Nakrčím nos, zatímco ho napjatě pozoruji.

„Vybral jste si mě. Nechápu ten tázavý tón. Nemusíme si tu přeci na nic hrát,“ odpovím mu tiše. „Ano, Delilah Flanagan. Dost možná ta Delilah Flanagan, záleží na kolik jste posledních pár týdnů naslouchal nejnovějším drbům v Zahradách,“ spíše zamumlám než cokoliv jiného. Jsem… Jsem vážně unavená.

Když mi dovolí sedět i stát dle mé libosti, pohnu se. Nevykročím ovšem ke křesílku naproti stolu, namísto toho se od něj stáhnu k oknu, u kterého se zastavím. Chováním se v tu chvíli spíše podobám vyděšenému zvířeti, které se snaží mezi ním a predátorem držet co největší odstup. Připadám si tak. A pak… Ne, nechci sedět. Nechci s ním hrát hru na hodného pana doktora a jeho pacientku. Ne, nehodlám se téhle komedie vůbec zúčastnit.

Přesto… Drobně sebou trhnu, když se to opět stane. Se škubnutím k němu natočím tvář a chvíli na něj zůstanu prostě jen hledět. Řekl… Řekl to? Del… Ne, madam. MADAM. Ne Del. Navzdory tomu mi to zní tak správně, tak povědomě, tak skutečně. S bolestným výrazem vepsaným do tváře rychle sklopím hlavu a bezděčně si vjedu prsty do vlasů v tom zoufalém gestu. Přejedu si dlaněmi tváře, zatímco přešlápnu z nohy na nohu a okamžik přivřu oči. „Prosím, už dost,“ hlesnu nešťastně. Je to špatně. Něco je špatně, ale pořád nemůžu přijít na to co, a z toho začínám už doopravdy šílet.

Jenže ve stejnou chvíli mi dojde, že jsem to řekla nahlas. Strnu. Vzápětí ztěžka polknu a odvrátím od doktora tvář. „Náročný den,“ zopakuji po něm a na rtech se mi mihne mdlý úšklebek. „Myslíte? Myslíte, že pro mě bylo náročné se probudit a být z vlastního domu odvedena za úsvitu jako zločinec? Nebo to, že jsem se musela při příjmu vykoupat v ledové vodě, protože teplá něco stojí? Anebo to, jak mi sestra Meeksová nafackovala jen proto, že jsem si dovolila jí něco říci? Anebo máte na mysli, že pro mne bylo náročné nechat se vláčet jak nějaké neposlušné zvíře jedním z vašich mužů? Hm, snad mohlo být i náročné zjistit, že stejně jako to zvíře tady budu žít v podmínkách hodných vězení. Vlastně ne, horších, ve vězení to pro vás v den naplnění trestu aspoň skončí,“ vydechnu popuzeně na závěr svého monologu.

„Takže doufám, že jste si na mě udělal svůj názor, doktore Bradforde a nebudeme se tu muset snad tvářit, že tu jsme, abyste mne z mého stavu léčil nebo mi snad pomohl se uzdravit z čehokoliv, za co si zaplatil můj manžel,“ dodám napjatě, zatímco obejmu sebe sama v tom obranném postoji, jaký před doktorem zaujmu.